Mezi psem a vlkem
Telefon zazvonil. Drnčivý tón, vysilující ve své vytrvalosti. Zvuk patřící do jiného času. Chvíli zvažoval své šance, ale pak vstal a zdvihnul sluchátko.
„ Zlobíš se?“
„ Ne“ řekl po pravdě. Nebyl si jistý, zda-li by pochopila, jak špatně se mu tady spí.
„ Mobil by jsi mi nevzal“
„ Ne“ . Pokud si dobře vzpomíná, tak stejně už dávno žádný neměl.
„ Já…zachovala jsem se dnes k tobě jako pěkná svině. „
Nevěděl co říct, sice měl pocit, že seznam lidí, kteří to o sobě a nejen za dnešní den mohli říct by byl pekelně dlouhý, ale bylo vyloučené, že by někomu z nich dal telefonní číslo. Vždyť tu ani nebylo napsané, protože ho nějaký hajzl strhl.
„ Moc mě to mrzí. I když …ty taky za moc nestojíš….“
S tím musel než souhlasit.
Jeho mlčení si hlas vyložil po svém.
„Prosím přijď zítra znovu. Vím, že máš čas“
Cítil z hlasu naléhavost. Čekala.
Nechtěl ji zklamat. Vždycky když někoho zklamal, tak se mu to vrátilo. A hůř.
Hm. Vydechl do sluchátka. Mohl to být třeba i souhlas.
Koneckonců času měl opravdu dost.
„Víš kde. Jako obvykle.“
Hlas se najednou ztratil.
Podíval se přes halu na hodiny. Co tady ještě nezažije.Hranaté černé hodiny se už zlomily do zítřejšího dne. Neosobní hlas z hloubi studny mu oznámil, že má zpoždění. Natáhl se na noviny pod automatem a rychle usnul.Nezdály se mu žádné sny.
Seděla a pozorovala pohozený telefon. Je kráva. Kráva pitomá. Kráva bez hrdosti. Nejdřív ho pošle k čertu a pak se doprošuje, aby jí dovolil se vrátit. Chtělo se jí brečet nad sebou samou i nad tím vším na co si už nyní ani nevzpomíná. A nenáviděla se za ten pokrytecký, v podbřišku teple se rozlévající pocit naděje, který ji snad namísto vína konečně uspí.
Hodina mezi psem a vlkem je prý ta mezi půlnocí a jednou hodinou ranní. Nejzoufalejší hodina dne. Podle něj je ale ta nejzkurvenější hodina dne o něco později. V čase, kdy začíná na nádraží technická přestávka. Technickou přestávku si před pár lety vymysleli, aby otrávily sny všem, kteří se chtějí jen v klidu na chvilku vyspat navzdory kultuře cestování těch druhých.
Nikdo se moc nebouřil. Pokud snad někdo měl ještě za sebou dobrý den a nad ránem měl v krvi dost chlastu na to, aby mohl zařvat, že kurva člověk to přeci zní hrdě, dostal přes hubu a byl klid. Fízlové tolerovali jako ležící jen ty, kteří se nemohli zdvihnout a bylo nutné je vynést navždy. Ale to se zase tak často nestávalo.
Venku byl mráz tak silný, že i nejhorší nadávka zůstala raději jen nevyslovenou . Čisté nebe se zvolna utápělo v neonovém smogu nočního města. Slyšel jeho těžký dech.I mráz byl plný touhy. Jeho chtivé prsty cítil až kdesi u poklopce.
Noční tramvaj si jako vždy dávala na čas. Vždy měl pocit, že je v tom ze strany městských podniků a tramvajáků něco příliš osobního.
Spolknul hrst acylpyrinů a zapil je vínem. Naučil se to, když vloni v zimě spal v tunelu přivádějícím Vltavu do Karlových lázní. Dokud voda teče, tak její teplota neklesá na méně než 4-5 stupňů . Víno a prášky tělo rozehřejí a dá se spát v klidu až do rána. Zdávalo se mu zde o lazebnici Zuzaně. Asi proto, že se po acylpirinové kůře vždycky zpotil a smrděl jako zapařený igelit. Koupel mu na rozdíl od Zuzany chyběla. Bral to stoicky, neboť už dávno věděl, že vše má svou odvrácenou tvář a po něm alespoň nikdo nechtěl, aby ho i ve špičce pustil v tramvaji sednout. Své malé ghetto si nosil v zimě stále sebou. Věděl, že od chvíle, kdy se pustil na osamělou plavbu po oceánu ulice se stal pro druhé neviditelným a tak se jim připomínal alespoň smradem. Feteo ergo sum.
Nemohla opět spát. Nevadilo ji to příliš, měla ráda noc a ticho v němž bylo slyšet oddechující stěny domu. Někdy se ji zdálo; že je nejen slyší, ale že i vidí jak vyčkávají s nadechnutím na okamžik, kdy se ona nedívá. Jednou neuhne pohledem a udusí je.
Necítila se v noci v domě tak sama jako přes den, kdy za každými dveřmi kolem kterých po schodech pravidelně stoupala se mohl skrývat uřvaný důvod k závisti.
Postavila se k oknu a dívala se do tmy za níž tušila smutné louky tvořící pusté pobřeží města. V okně viděla svůj stín. Vybídla ho pohledem aby ji konečně alespoň on něco poradil. Stín trpělivě mlčel, čekal až se otočí. Připila mu.
Zítra snad přijde.
Noční tramvaj přijela a měla jen jeden vůz plný lidí z včerejška. Tohle nenáviděl, všichni ostatní bděli dobrovolně a někde na ně čekala postel. Představil si jaké by to bylo, lehnout si obutý do jejich aseptických, bíle povlečených postelí.
Vzbudil ho ostrý cinkot zvonku. Tramvaj byla pustá a na konečné. Jeden zapomenutý Robinson se nepočítal.
Smyčka zastávky byla utopená za poslední hranicí města. Šel se podívat po jízdním řádu.
„ Za půl hodiny. Kurva“ Pozdravil ho Pátek skrytý před větrem a lidojedy v plechové boudě zastávky.
„Cigaretu? Kouřil bych, bych mrdal. “
Znal se s Pátkem dlouho. Minimálně tak dlouho jako on nemrdal. Ale ani on nestál o věčně opilé sirény ztroskotané v ulicích stejně jako oni. Pátek se za Husáka živil jako vekslák. Také žil ze vzpomínek.
„Ztratil sem ponožky. Mám nohy v piči. I když tam by bylo aspoň teplo“
Ponožky to byl problém. Nikdo nevěděl proč, ale ponožky byl problém. V Armádě anebo Naději nebyl velký problém si vybrat dost teplého oblečení pokud člověk nebyl přehnaně vybíravý, ale ponožek byl vždy nedostatek. Asi nikoho nenapadlo, chtít dosáhnout spásy darováním fuseklí. Kabát - to dávalo smysl, ale ponožky? Beznaděje.
„Mám“ mlaskl „ podle chuti asi Chardonnay “.
Černě vytištěné datum exspirace na dně krabice odkazovalo na měsíc, kdy bylo tepleji než dnes, ale bylo v povaze věci netrápit se minulostí.
„Jako kluk jsem fáral. Hic jak sviňa. I tahle klendra je lepší“.
On proti vedru nic neměl.Alespoň ne teď.
Pili a mlčeli. Mráz sílil a kostnatými prsty se zvolna probíral všemi vrstvami jejich oblečení. Za tramvají osvětlující smutnou smyčku začínal konec světa.
Vysoký smutný maják pod šedou omítkou se rozzářil jedním slabým okem. V rámu okna se objevila štíhlá ženská silueta. Nehýbala se.Čekala. Dívali se na ni a pili.Mysleli na jemný samet ženské kůže a pili. K čemu je služba na majáku bez ztroskotání.
Tramvaj hlasitě cinkla a rozjela se. Na obzoru se objevil kouř a pak loď. Trosečníci na pláži se rozběhli do vln vstříc záchraně.
Zastavila před nimi, přesně dle jízdního řádu. Dveře se neotvírali. Vztekle a zuřivě do nich kdosi z nich kopnul a tón posměšně ohlásil, že zavřené dveře se zavírají. Loď lhostejně odplula do šera.
Cítil horečku a víno namísto krve. Nebe se vyjasnilo. Pláž ztichla. Nad městem začalo svítat.
Cítila horečku a víno namísto krve. Nebe se projasnilo. Obrysy dvou postav dole se ztrácely vstříc svítaní. Už mu nezavolá.
|