|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Často takle v noci sedím,
zahalený dýmem a samotou.
Jen klidná hudba násobí mé melanchlické myšleny.
Sedím před zrcaldem.
Dívám se na tvář, která mě pozoruje.
Přemýšlím.
Jaký je to člověk ?
Jaké má sny a přání ?
Co zažil, prožívá a prožije ?
Co udělal špatně a co udělal dobře ?
Co by udělat chlěl a jak by chtěl žít ?
Otázky a odpovědi jsou rozmazané a nečitelné.
Jako obraz obličeje ve špinavém zrcadle.
Otázky se oběvují a bez odpovědi mizí.
Místo nich se oběvují další,
aby opět zmizely jako kouř nad cigaretou.
Každý sen a přání je přebíjen dalším.
Který má vyhrát, který je ten pravý.
Jsou to úvahy bez konce a bez začátku.
Pak se do popředí dostává opět hudba,
jejíž smutné a romantické texty odpovídají.
Nejasně,pesimistický ale realisticky.
Tak jako svět a život.
Krutě.
Jako kladivo buší do mé duše.
Má melancholie je opět o něco větší.
A odvíjí další sérii otázek bez odpovědí.
Vidím jak tvář v zrcadle mizí.
Noří se do obrovského moře beznaděje,
ve kterém neví, zda se nepotopí i její poslední
jistoty a naděje které drží nad hladinou.
Láska, přátelé,...
Je to vše opravdu skutečné ?
Nerozplynou se jako bílý obláček na modré odloze ?
Odkádám zrcadlo.
Mizí i ona tvář.
Bez ní se odpovědi zdají jasnejší.
Na spoustu z nich odpoví až čas.
A na spoustu z nich dá čas zapomenout.
Tak to asi má být, tak to bylo a bude.
S touto uspokojivou odpovědí odcházim spát.
Zítřek ukáže.
|
|
|