|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Déšť neustával. Pršelo vydatně už přes půl dne a temná šedost zatažené oblohy znásobovala pocit marnosti, který ji uvnitř svíral.
Za ta léta přivykla studenosti a nevlídnosti zdejšího podnebí, ale ten dnešní déšť byl jiný, jako by dokresloval její opuštěnost a bezúčelnost jejího života. Její pokojík byl temný a vzbuzoval v ní pocit pasti, do které byla chycena. Jako by chapadla bezvýchodného smutku, vysouvající se ze všech čtyř stěn i z prázdnoty venku, obkličovala a uzamykala její duši. A jako by ta její duše klesala čím dál níž.
Šedavé slzy se rozpíjely na okně a jejich neustálé kapání dodávalo římse plácavě lesklou podobu. Stékaly a padaly dolů do ulice, nesmírně vzdálené, dole v nepředstavitelné hloubce. Ulice se opravdu zdála být neskutečně daleko, už matná plocha okna jako by z ní dělala jiný svět, svět schovaný kdesi hluboko ve vědomí, pozoruhodný a zvláštní svou nedotknutelností.
V hloubce řinčely tramvaje a jejich zvonění upomínalo na něco dávného, dalekého, tak dalekého, že to bylo téměř neskutečné. A výše nad ulicí byly domy, domy se svými řadami prázdných, dokonale vyplakaných oken. A domy zakryté přemokřelými víky střech, neosobních a bezvýrazných, s trčícími pahýly komínů. A nad střechami byla obloha.
Lekla se, když na ni poprvé pohlédla, samostatnou, odloučenou ve své nekonečnosti. Ale pak se do ní hluboce zadívala, do její šedé roztrženosti, plačící věčným pláčem, a kdesi v největší hloubce duše pocítila, že ten déšť nikdy neskončí, tak jako nikdy neskončí marnost, s jakou na něj hledí. Nebe jako by ji volalo k sobě, a čím déle hleděla a čím hlouběji pronikala, tím více se jí zdálo nemožné odtrhnout pohled, protože mezi mraky a jejíma očima vzniklo pevné vlákno, které se zdálo být čím dál těžší přestřihnout pohybem víček.
Jejím tělem prochvíval hluboký, zjitřený chlad, který vklouzl i do její duše a celou ji zalil svou šedavou přízračností. Nedokázala by se už ani pohnout, její tělo zůstávalo ve strnulém klidu, který v ní zpětně vzbuzoval dojem, že něco jako pohyb přestalo existovat.
Aniž by odlepila oči od hlubin nebe, projížděla vnitřním zrakem všechny končiny svého těla, od ramen dolů k rukám, jejichž prsty byly nehybně propleteny, a pak ke stehnům, na nichž spočívaly, a opět dolů k nohám, dotýkajícím se v lehkém překřížení, a pak nahoru, stoupajíc od pasu k hrudi, neznámě lehké, až se nakonec dostala krkem k hlavě…a pak její vnitřní pohled splynul s vnějším, a naplno se zabodl do mraků.
Pokoj zalévala zahuštěná šedost přelévající se temnoty a ulice dole se rozblikávala světly, kreslícími pruhy na promáčenou vozovku.
Kdokoli by v tu chvíli vstoupil do pokoje a spatřil u okna sedět nehybnou ženskou postavu s očima skelně upřenýma na oblohu venku, pomyslil by si, že určitě není normální.
|
|
|