|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
| Šel. Jeho kroky se odrážely od obrovských ploch panelových domů a vytvářely nezapomenutelnou ozvěnu charakteristickou pro tuto část města. Nevnímal nic jiného než právě zvuk svých kroků. Byl jako zhypnotizovaný. Ulice byla prázdná. Tma všude kolem kontrastovala se světlem, jež svítilo z většiny oken. Věděl to. Věděl, že za okny svítí světlo, protože v bytech jsou lidé kteří ho rozsvítili. Nevnímal to, tak jako to nevnímá většina lidí. Je to samozřejmost. Kdyby se v bytech nesvítilo, začalo by nám to teprve připadat zvláštní. Zahnul za roh a málem vrazil do kolemjdoucího. Neviděl ho, nevnímal ho. Koukal do země a přemýšlel si o svých věcech. Nikomu do nich nic nebylo. Byly to jeho problémy, nikdo mu do nich neměl co říkat. O tom se snažil přesvědčit sám sebe. Byla to pravda. Přesto ale v hloubi duše doufal, že by se o ně mohl někdo zajímat. O jeho problémy, o něj samotného.
|
|
|
