 ouvej (Občasný) - 28.7.2007 > Já, jak tady čtu ty věčné výtky o stylizaci, vzpomněla jsem si na svých sedmnáct let, kdy jsem četla zrovna o Goghovi, a tak jsem silně prožívala jeho osamělý bláznivý život, a soucítila s ním - a docela to se mnou mávalo, jak už takové věci s člověkem v sedmnácti letech mávají, a moje maminka na mě jednou v hádce ječela: TY SI POŘÁD NA NĚCO HRAJEŠ, TEĎ ZROVNA NA VAN GOGHA. A já byla z té jasnozřivosti zkoprnělá, ne, že bych měla pocit, že si právě na něj hraji, ale jak mohla vědět, že právě na něj, a co když tedy na tom, že se do něj stylizuji, je kus pravdy a maminka je ta moudrá, že to poznala? Pak mi došlo, že si holt pravidelně čte v mém deníčku, a pak to zneužívá proti mě, bez ladu a skladu. Kdyby tam byla náhodná zmínka o Hitlerovi, stala bych se v jejích očích Hitlerem... Tolik ke stylizaci... checht.
| Doporučil
|
