Nebyl lovec čarodějnic, věděl to moc dobře. Byl básník. Kdysi chtěl být rytířem a možná i tím lovcem čarodějnic a draků. Jenže příroda mu nadělila jen jemné ruce, nevhodné pro držení meče, a mysl, která byla jednou částí stále kdesi v oblacích.
           V té pustině, kde ji měl najít, bylo dusivé horko už od východu slunce. Vodu neměl už druhý den, stejně jako koně. Dnes byla poslední možnost, a tak ráno vyšel od plochého kamene trčícího k nebesům. Nemohl se ztratit, Popelí hory jsou stále za ním. Šel.
            Po hodině se okolí nikterak nezměnilo. Stále viděl jen kamení, šedý písek a štěrk, ostrý, ujíždějící pod nohama a zpomalující v chůzi. Zabil jednoho hada a okamžik přemýšlel, že krev je tekutá. Šel. Nesměl omdlít. V průběhu poledne teplota stoupala a změnila se v nesnesitelný žár. Jak moc mrtvý by musel být, aby připustil slabost?
            Obloha zrudla a bolest hlavy trochu povolila. Když se rozhlédl ve znatelně slábnoucím světle, nespokojeně zasténal. Pokoušel si odplivnout. Bezvýsledně. Nezměnil směr, přesto se teď zády opřel o rozpálený plochý kámen trčící k nebesům. A před sebou měl, kdovíjak, Popelí hory.

 Později, o hodně později, ho probudil lehký dotek dlaně, co šimral na tváři. Studil.
           „Nech mě,“ zamumlal. Uvědomil si, že se mu rty lepí k sobě a v ústech cítí hořkost jako po zvracení. Další dotek, tentokrát na rameni. Už musel otevřít oči.
            Klečela nad ním, měla svatební šaty, potrhané a pokryté prachem. Plavovlasá nymfa s čarovnýma očima. Byly tmavé, ale zářily, jako by skrz ně procházelo světlo. Zrovna držela prsty nad jeho rty a z nich se pomaličku spouštěly kapky. Odtáhl se.
          „Je to jen obyčejná voda,“ prohodila. Hlas měla tichý, skoro jako šepot, v každé slabice jako by do sebe s cinkotem narážely mořské perly.
          Zvedla se a urovnala šaty. „Kdo jsi?“
         „Gabriel.“ Jestli čekal, že ji bude zajímat víc, mýlil se. Jen ho trpělivě sledovala.
         „Jak dlouho už tu jsi, Gabrieli? Čtyři dny? Ukážu ti cestu do Vieste,“ ukázala prstem k horám. Nečekala na odpověď a sama se k nim vydala.
          „Za chvíli bude noc,“ zavolal za ní.
          Pokrčila rameny, ale neotočila se. „Prostě mě sleduj.“

 Přestože byla tma a citelně se ochladilo, pokračovali v cestě. Jako by ona sama vydávala matné světlo, co ji obklopovalo jako řídká mlha. Šel dva kroky za ní – gesto, které patřilo šlechtičně. Dělal to ovšem proto, že si svými kroky byla očividně jistější než on. Navíc měl pěkný výhled na její holá ramena a půvabné pohupování boků. V hlavě se mu motaly verše, které jí hodlal věnovat. Rudé rty a bílý šat, a oči, jimž nejde lhát…
            Její záře pomalu slábla, až se po několika hodinách úplně vyhasla. Jen za svitu hvězd pokračovala dál, dokud nedorazili ke starému vyschlému stromu, stojícímu osamoceně v písku. Posadila se k mrtvému kmeni a kolena objala rukama. Dívala se směrem, kde v dálce v horách stálo město Vieste. „Zítra ráno tam dorazíš. Já už dneska nemůžu,“ zavřela ty zvláštní oči.
            Gabriel se posadil vedle ní a ona se přitáhla blíž, protože jí byla zima. „Jak se jmenuješ?“ Ani to mu neřekli, byla prostě čarodějnice.
           „Elena,“ odpověla po chvíli. V jejím podání to jméno znělo zpěvavě a vznešeně.
          „Ty víš, kdo jsem, Eleno?“ Nenaznačila to, vlastně s ním po cestě promluvila jenom pár vět, ale byl si tím prapodivně jistý.
          Přikývla a v polospánku zvrátila hlavu a opřela ji o strom. „Proto s tebou už dál nepůjdu.“
         „Mohl bych tě donutit.“
         „To bys nestačil. Byl bys mrtvý, než bys na mě vztáhnul ruku. Nebo zavadil myšlenkou.“ Odtáhla se a konečně se na něj podívala. „Nezkoušej to… prosím.“ Pak se zadívala na hvězdnaté nebe, jako by ji stále znovu naplňovalo údivem. Málem se zamiloval.       „Kdo ty jsi opravdu?“
          „Býval jsem básník u dvora královny. Pět let. Měla mě velice ráda. Pak už ne.“
         „Žádná láska netrvá věčně.“ Její úsměv neviděl, spíš cítil. „Kolik ti za mě slíbili?“
         „Pět hřiven stříbra. Neměla jsi zabíjet syna nejbohatšího kupce.“
         Vzdorovitě trhla hlavou a už od něj neodtrhla zářící oči. „Říkal, že jsem jeho světlo, jeho holubice. Ve svatební den mi sliboval moře zlata a kupu dětí, sliboval, že mě bude milovat a ctít. Až do chvíle, kdy uviděl tohle.“ Trošku shrnula výstřih. Na bílé kůži se rýsovalo mateřské znamínko. Ďáblova značka. „Díval se na mě přesně jako ty.“
          „Na rozdíl od něj se tě nedotknu, dokud se nedotkneš ty mě.“
           Zaklela, položila se na bok a za chvíli slyšel pravidelné oddechování. Napodobil ji, ale nemohl usnout. Čekám celá staletí, na tu, kterou prokletí, odsuzuje k samotě…
           Čekal. Ne dlouho.
           Trhnutím se probudila a schoulila se k němu. Třásla se jako v zimnici a potlačovala vzlyky „Nechci, aby mě upálili na hranici,“ řekla do tmy hlasem malé holčičky. „Já se o to neprosila.“
           Obejmul ji a nepustil, když se chtěla vytrhnout. Pak jí došlo, že udělala chybu a dotknula se ho. Zašeptala jeho jméno a nebránila se, když o ni zavadil myšlenkou a vztáhl ruku. Ani když si ji vzal, nevykřikla, snad to považovala za otázku cti.

Gabriel, toho času s dobrou vůlí a rozhodný, že Elenu nenechá ani v pustině, ani upálit, spal. A tak neviděl, jak natáhla ruku a na ní přistál krkavec. Ta ruka byla už tak slabá, že ho skoro neunesla. „On si myslí, že mi může pomoct,“ promluvila tiše.
             Pomoct beznadějně vyšinuté trpitelce. „Zabili by ho spolu se mnou. A kdyby ne, jednou by se podíval na moje znamení a jeho holubice by pro něj najednou byla havran.“ Krkavec přikývl.
            „Přišel sis pro něj? Vždyť je v pořádku,“ pohladila černá křidla.
            „Jenom ty…“ zakrákoral a uletěl.
            „Co já? Co já?!“ zakřičela za ním Elena.
            V prvních slunečních paprscích se vydala k městu Vieste, kde na ni čekal otec jejího ženicha. Nad ní, vysoko na žlutém nebi, zakroužil sup.