Lovestory
Budu vám vyprávět pohádku..., ale ne..., to vskutku nebudu...
Budu vám vyprávět příběh, který se vskutku odehrál..., anebo neodehrál...?
Tak tedy...
V jedné z mnoha Nelahozevsí, kterých je u nás na pár desítek, žili byli Marie a Franta Mydlářovi.
Marie a Franta se velmi milovali.
Franta stavěl, dá se říct, po celém světě. Marie sice vypadala jako modelka, ale nikdy se jí nestala. Starala se o hospodářství a čekala na svého Frantu, až se jednou za čas k ní ze světa vrátí.
Po dobu jeho nepřítomnosti Marii pomáhal jejich soused, Frantův kamarád z dětství, jistý Jiří Mázl. Marie jej neměla ráda, ale nedokázala svému muži tento fakt sdělit.Jirkovu přítomnost však z duše nenáviděla.Jirka to moc dobře věděl, jenomže se do Marie zamiloval, a tak si s tím vůbec hlavu nelámal.
Dá se říct, že ji pronásledoval. Kdesi ve skrytu duše věřil, že si Marii dřív či později získá pro sebe. Kamarád nekamarád.
Uplynulo pár let. Marie odluku snášela čím dál hůř.
Jirkovu stálou přítomnost čím dál míň. A bezdětnost nesnášela vůbec.
V době, kdy jí bylo nejhůř, podlehla svodům kamarádky a šla s ní na zábavu.
Tohoto rozhodnutí litovala do konce svého života.
Brzy se ukázalo, že kamarádka není zas až takovou kamarádkou. Místo pokecu nad dobrým vínkem ji brzy opustila s nějakým nově narazivším šamstrem.
Marie se ponořila do tajů vína ještě víc a netrvalo dlouho a už neměla ponětí, co dělá či co se vlastně kolem ní děje.
Vzpamatovala se až ráno, kdy ji probudila otřesná bolest hlavy. Překvapeně zjistila, že leží doma ve své posteli.
Sotva si však oddechla, něco, či spíše někdo se vedle ní zavrtěl.
Marie zkameněla. Tupě zírala na holá záda cizího muže, o kterém nevěděla absolutně nic.
K sakru, vždyť ona o téhle noci neví zhola nic.
Roman (tak se dotyčný jmenoval) brzy pochopil Mariin omyl a vůbec se nezlobil, hlavně že si užil. Rychle se spakoval a zmizel z Mariina života.
Z života možná, ale ze svědomí?
Marie, bloumající domem s otřesnou kocovinou, přemýšlela, co dělat. Podvedla svého Frantu, co jen má dělat...
Jirka jí to brzy poradil. Sledoval ji, a tak o všem moc dobře věděl.
Jal se využít oné skvělé příležitosti a šel Marii vydírat.
Franta je přece jeho dobrý kamarád a on přece nemůže dopustit, aby se jeho žena pelešila kdoví s kým, zatímco on tak dře na její spokojené žití... (bla, bla, bla)
No a prý to Frantovi nepoví, pokud se tedy bude pelešit s ním. To je přece jiná, ne?
Marii bylo hůř než před chvílí, ale nechtěla, aby se to Franta dozvěděl, a tak podlehla nátlaku.
Ještě týden potom chodila zvracet.
Pak přijel Franta. Mázl kupodivu nic neřekl. Pokud byl u nich, tvářil se jako by nic, jen Marie nějak víc trávila dobu na záchodě.
Zvracení se zintenzivnilo. Dost pozdě jí došlo, že to není z nechutě k Mázlovi. Byla těhotná.
Sakra těhotná. Tolik si to přála, a teď z toho byla nešťastná. Čí to dítě vlastně je? Romanovo, Mázlovo, anebo Frantovo. Vskutku neměla ponětí.
Mázl si brzy všiml, že se něco děje, a když se dozvěděl od Franty, že je Marie těhotná, dmul se pýchou. Byl si jist, svým otcovstvím. Tajně se Frantovi smál. Ten naivka si myslí, že se stane otcem.
Kapoun. Blbec.
Měl další dobrý důvod k vydírání. Copak Marie chce, aby se její Frantík dozvěděl, že to dítko, co čeká, je nějakého amanta?
Vždycky si chtěl zkusit sex s těhotnou.
Marii to těhotenství vskutku prospívá, konstatoval, všemi směry.
Konečně porodila. Franta to nestihl, rodila totiž předčasně. Vskutku předčasně?
Konečně šestinedělí Mázl jí dá konečně pokoj.
Myslíte? Naivkové... Naivka.
Nedal, a to jí ujely nervy. Už toho měla dost. Rozhodla se udělat se vším rázný konec.
Byla sobota. Marie stála v kuchyni a sekáčkem porcovala horu masa, kterou si před chvílí dovezla z konzumu. V hlavě zmatek. Nervózně, ale přesto hbitě máchala sekáčkem.
Občas se koutkem oka podívala na hodiny. Brzy přijde.
Tak mám-nemám, mám-nemám..., hučelo jí v hlavě. Odbila dvanáctá. Vrzly dveře a Marie slyšela kroky. Těžce polkla, zavřela oči a mumlala si: Mám-nemám, mám-nemám...
Náhle věděla, že už stojí ve dveřích. Zhluboka se nadechla, a aniž by se podívala, mrštila sekáčkem směrem ke dveřím.
Vzduchem to zasvištělo, pak to mlasklo, tupá rána bezvládného těla na podlahu ohlušila Marii na pár vteřin.
Až pak Marie posbírala zbytek sil a opatrně nahlédla na podlahu za stolem.
Na zemi však neležel Jiří Mázl, ležel tam její muž.
Marie se zapotácela a upadla na zem, cestou zavadila o porcovací nůž...
Mázl se ten den opozdil.
Když vcházel do Mariina domu, bylo tam podezřele ticho. Už už si myslel, že jej snad Marie chtěla překvapit a čeká na něj v posteli, když uviděl tu spoušť...
Bezvládně se skácel do tratoliště krve.
Domem se rozhostilo hrobové ticho. Jen odkudsi z dálky se hlásil o přísun mateřského mléka malý Frantík.
Už se ho však nikdy nedočkal...
|