Na své první cesty se první nindžové vydali již kolem roku 500 př. n. l. a postupem času se stále zdokonalovali. Maximální důraz byl na co nejvyšší rozvinutí psychických i fyzických schopností budoucích nindžů, kteří potom jako tajní agenti plnili nejrůznější úkoly pro své chlebodárce. Jako námezdní bojové síly nedosahovali samozřejmě takové společenské vážnosti jako tehdejší elita, samurajové. To jim ale zase přinášelo výhodu daleko svobodnějšího provozování jejich "řemesla."

Stát se nindžou mohli jen ti, kteří pocházeli z nindžovských rodin, které dohromady tvořily různé klany. V čele klanu stával jonin čili vrchní velitel. Děti nindžů začínaly s výcvikem sotva se dokázaly postavit, nejprve šlo o všeobecnou tělesnou zdatnost a obratnost, po desátém roce věku se začínalo se zbraněmi. Od nejútlejšího věku také prováděli různá speciální cvičení, jejichž cílem bylo dosáhnout maximální ohebnosti v kloubech. Zvláštní pozornost byla věnována přípravě na nejslavnější schopnost nindžů, kteří se prý dokázali vyprostit z jakýchkoliv pout. Umožňovalo jim to dlouhým cvičením zvláštně utvářené klouby, které nevyčnívali z končetin. Klouby na prstech tak byly např. stejně široké jako články prstů, zarovnaly se zápěstní kosti atd.

Základem nindžovských dovedností zůstávalo šplhání všeho druhu s využitím kladek, lan a dalších pomůcek, plavání a potápění, jízda na koni a trénink přežití v chladu, bez jídla, bez pohybu, někdy i doslova bez dechu. Výcvikové základny měly jednotlivé klany vysoko v horách. Tam se učili dokonale zvládnout klasické zbraně nindžů - meč dlouhý 60-90 cm se špičkou do srpku, nepříliš kvalitní, protože jeho funkce byla spíše pomocná. Sloužil hlavně k "doražení" protivníka. Býval celý černý, bez ozdob. Speciální nindžagama je ostří připomínající kosu zasazené v pravém úhlu do rukojeti, na konci někdy opatřené řetízkem. Vrhací kjóketsu-šoge je nůž se srpovitou odnoží na lanku zakončeném ocelovým kruhem. Bohaté co do tvaru bývaly různé "boxery", vrhací hvězdice, známé šurikeny a nejrůzněší házecí šipky a čepele - tonki. Jinak nindža používal i to, co mu padlo od ruku - bambusovou hůl, kámen, prostě cokoliv. Ke zvýšení účinnosti svých zbraní je nindžové potírali prudkými jedy. K zákeřnějším zbraním patřily jehlice do účesů, "specialita" nindžů ženského pohlaví, stříkačka s jedem k oslepení protivníka, miny, výbušné šípy a dokonce pušky s bambusovou hlavní. Každá rodina měla navíc ještě své vlastní tajné postupy, zbraně a přípravky. Speciální nasazení nindžů vyžadovalo také speciální oděv a výstroj. Základem bylo černé kimono s nespočetnými kapsami a černá maska odvozená od pracovního oděvu jevištních mistrů divadla kabuki, kteří po celu dobu představení zůstávali neviditelní na scéně. Postupem času se z kimona stala účelná černá kombinéza s náplety. Z masky se stala kukla z až třímetrového pruhu černého hedvábí, i v několika vrstvách dokonale prodyšného. V zimě se nindžové samozřejmě přestrojovali do bílého.

Po kapsách a ve vaku nindža nosíval kromě zbraní i mnoho dalších věcí - lano s hákem, provazový žebřík, lano se smyčkami, kladku, páčidla, nášlapné bodce,břidlicové pisátko, první pomoc, udici, náhradní háky, hřeby, závaží, kapesní ohřívač, ručník, polní láhev se zeleným japonským čajem a vůbec vše, co uznal za potřebné.

S tímto vybavením a mnohaletým výcvikem nindžové dokázali mnoho legendárních výkonů. Kromě již zmíněných vyproštění se z pout dokázali kamkoliv vylézt, chodit po vodě, třeba tak, že na každé noze měli něco jako hrnec potřebné velikosti nebo využili vhodné měchy. Vodní příkopy japonských hradů tak pro ne nepředstavovaly žádnou překážku a po vodě (i pod vodu) tak nindžové dokázali překonávat neuvěřitelné vzdálenosti. Vzduchem se zase pohybovali pomocí draků a při skocích brzdili dopad velkou kapucou místo padáku. Tak tomu bylo v dobách "zlatého věku" nindžů mezi roky 1192-1333. Legendární výkony tehdejších nindžů nutně vedou k otázce, zda to všechno tito vyjímeční muži a ženy dokázali jen díky svému výcviku a důmyslným pomůckám anebo zda se dostali "o stupeň" výše, do nějaké jiné dimenze lidských schopností. Vždyť pouhým úderem palce dokázali rozbít kus kamene, pouhým dotykem uměli "zvrátit" tok životních sil v těle člověka a tím ho na místě zabít, jediným úderem svého předloktí zlomili předloktí soupeře. Podle historických a podotýkám, že dostatečně hodnověrných pramenů, dokázal nindža urazit vzdálenost mezi Tokiem a Onakou, tedy přes 560 km, za tři dny. Nindžové lezli tam, kam nevylezl nikdo jiný, skákali téměř tři metry vysoko. Viděli a slyšeli lépe než jakýkoliv jiný člověk. Byly vůbec jejich smysly ještě lidské nebo u nadlidské? A to ještě uměli protivníka na dálku zhypnotizovat pohledem, magickým propletením prstů do různých obrazců nebo črtáním buddhistických súter do vzduchu. Sami dokázali relaxovat tak, že si odpočinuli během chviličky a zásah protivníka jimi vůbec neotřásl.

Slavná éra nindžů skončila se sjednocením Japonska. Zůstaly legendy, snaha o napodobení nindžů a jejich schopností a možná někde, vysoko v japonských horách jedna či dvě starodávné školy vedené zkušenými mistry, kteří připravují nejlepší tajné agenty na světě k plnění dalších úkolů způsobem poněkud nadpřirozeným. Nikoliv však nemožným. Neboť, jak praví stará orientální moudrost, nic není nemožné pro člověka, který hledá pravou cestu a jen on sám si určuje hranice dosažitelného.

Jitka Lenková

O dalších záhadách se můžete dočíst na www.zahadno.mysteria.cz