|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Ráno, úterý. Snad by se dalo říct, že úterní ráno je svou podstatou o mnoho procentuelních stupňů lepší nežli ráno pondělní, leč ne tak pro vstávajícího docenta Péťu Píchu, který nechávaje doznít ještě poslední ze svých snů, v němž právě pronáší k svému oponentu v pracovní květinované zástěře své matky, že Cervantesova Dona Quiota by taktéž dokázal kongeniálně poopravit jako Borgesův spisovatel Pierre Menard, si s náhlou silou pronikajícího projektilu uvědomuje zásah světlem, nohu zeboucí nejsouce tato pod vyhřátou peřinou a krev pulzující v místech, která jako chlapec již léta dospělý považuje za středobod všeho nemravného. Však není zbytí a Péťa vyskakuje z postele odhodiv rázně mužným pohybem peřinu ze svého již pomálu svalnatého těla. Jedním bezhlesým ne odsoudil myšlenku na ranní cvičení se dřepy zrozenou jak Venuši z pěny, neboť zjištění, že látka spodního dílu jeho pyjamas se povážlivě napíná, ho jednoznačně přesvědčilo, že jest rozumnější postavit se k oknu a předstíraje zájem o výhled mezi lety neproměněné rodinné domky přes ulici takto vyčkat, až se stav spodního dílu jeho pyjamas umoudří. Však také dobře věděl, proč tak činí, vždyť v několika minutách mohl očekávat svou drobnou a skromnou matku, která z onoho šťastného zvyku, nosit svému synu ranní kávu až do pokoje, již po mnoho let neustoupila. Postaviv se k oknu, užasl však jedním rázem jako se žasne v krajích exotických nad každou titěrností, neboť ji ten který turista ve svém životě nebyl spatřil a v takový okamžik není dalek domněnky, že ji už více nespatří. Nasněžilo.
Nasněžilo na vše, co Péťa již po mnoho měsíců vídal v nejrůznějších odstínech zelené rozprostírající se kolem bílých zdí a červených střech okolních vilek, a že pohled z okna, o němž předem předpokládal, že bude spíše pohledem do jeho ránem rozněžnělého nitra, se změní v lehký úžas, v kterém zavoní cosi z nezřetelných vzpomínek na dětství, mu vyrazilo dech. Jsa takto povznesen do výšin od úterního rána zcela nečekaných, oddal se lehké meditaci o stovkách, tisících a statisících Pražanech, kteří stejně jako on věnovali svůj pohled z okna úžasu nadýchanému jak chmýří. Spatřiv dívku, ana jde po čerstvém sněhu pyšně se nesouc v bílém kabátu, bílých kozačkách a bílé čepici, pod níž se navzdory vzdálenosti daly tušit světlé blonďaté vlasy, zapochyboval o pravdivosti všeho viditelného v tomto světě, neb z dívky takto vystrojené byly vidět spíše jen dvě kolínka kmitající jak kopretiny ve větru mezi tušeným kabátem a tušenými botkami. Za dívkou přicupital chundelatý černý pudl, a tak připomínaje Péťovi scénu z prvního dílu Johannova Wolfgangova von G. opusu zvaného krátce Faust, zapochyboval tento ještě hlouběji o všem visuelním, zavřel oči a oddal se měkkému zvuku jinak hlučné spojky protínající nedaleko ty drobné žilky uliček rodné čtvrti.
V okamžiku, kdy s úlevou ne nepodobnou úlevě při odložení příliš těžkého břemene po mnohakilometrovém pochodu pustou přírodou zjistil, že tlak napínající jeho od Vánoc nové bavlněné pyjamas opadl, uslyšel lehké krůčky své drobné dobré matky. Ozvalo se tenké zaklepání a s přáním „dobré ráno chlapče“ položila tato žena ze všech žen nejdokonalejší v nedefinovatelném slova smyslu hrnéček s horkou ranní kávou na jediné volné místo na stolku, kde se mezi jiným otvíraly jak nenasytná ústa či šíře trychtýřů tituly nadepsané jmény Friedrich N., Roman J., zmíněný Johann Wolfgang von G., Duden Reihe 1-8, Jorge Louis B. či Donatien-Alphonse-Francois markýz de S., jimž matka však rozuměla pouze jako součásti obdivu věnovanému svému chlapci. Péťa byv rychle zmátořen kávou, zapomněl na neúčelné snění, jemuž se oddával pod dojmem výhledu proměněného prostým rozmarem mikroklimatu, a seřadiv vše potřebné do lehce ošoupané černé aktovky po otci (a jak si od Ježíška přál novou!), přijal od matky úhledně zabalenou svačinu do bílého papírového ubrousku s jemným květinovým vzorkem, a vydal se rychlým krokem, jak jen neupravené chodníky nesvědomitých majitelů okolních vilek dovolovaly, k nedaleké stanici tramvaje, kde mu hlouček čekajících napověděl, že tramvaj se zanedlouho zastaví i zde a svým pohybem podobajícím se trhání dětského kočárku, jejž veze rozvzteklená matka, neboť speciální druh dětské kaše neměli ani v lékárně o mnoho bloků dál než aby se to dalo označit jen jako drobná zacházka, doveze Péťu až na pracoviště ústavu, odkud se svižným krokem a posílen svačinou v brzkých odpoledních hodinách přenese do učebny ve vedle stojící budově a odučí svůj seminář o srovnávací lingvistice.
Však Péťovy plány mají dnes nádech hořký jak příliš těžká poetika německé válečné literatury. Vše se počalo hatit už v té proklaté tramwayi, která snad svým kodrcáním, snad tím, že vezla velmi rozespalou studentku druhého ročníku, jež měla navštěvovat seminář až příští rok a už teď to jejího vyučujícího znervosňovalo měrou vídanou snad jen u příliš mladých myslivců, kteří rozechvěle míří muškou na nejisté hlavni malorážky na svou první laň, tedy stalo se na jindy stěží myslitelné a už v tramwayi pocítil Péťa tlak a napínání, na něž mimo intelektuální vypětí projevující se nervosním klepáním prstů do nejbližší zvučné podložky nebyl zvyklý. Další ranou pod pomyslný pás byly plátky kyselé okurky vložené jindy neomylnou rukou matky mezi sýr a salám. Když Péťa s hladovou nedočkavostí ukousl z housky, jako by se svět zastavil a nebylo-li by sněhu a probíhalo-li by léto v plném puku, ptáci by zajisté v tento moment uctivě oněměli. Ohlédl se tedy nejdřív očima vytřeštěnýma a zjistiv, že v místnosti jiného než on není, velikým plivnutím zacílil sousto k odpadkovému koši, netrefiv se však v místa předem míněná, rozplácl se žvanec na dlaždičky s nečekaně suchým plesknutím a Péťa přeměřiv si objemnost vyplivnutého sousta, vyňal ze svého pracovního stolu dvě sněhobílé čtvrtky a jako šťastný majitel psa, jenž je se svým miláčkem poprvé v situaci, kdy dojde k veřejnému hovínku v parku, nahrnul jednou čtvrtkou na druhou nechutné sousto a vložil oba papíry do koše, načež si dlouze pod tekoucí horkou vodou mýdlem omýval ruce. Fuj okurky, vzpomněl si maně, jak nesnáší protetické v!
Ani seminář, jejž zamýšlel věnovat národnímu korpusu německému tzv. mannheimskému, se nedařil a nedařil. Věděl, že nesmí upírat svůj zrak či nedejbože už tak přepjatou pozornost do řad nudících se studentek, však nebylo mu lze vyhnout se tomu, a v přetopené místnosti university se mu půvaby a vnady korpusu mannheimského stále více přesouvaly cestou převážně metaforickou na obliny korpusu studentky usínající nepokrytě v lavici před ním. Myšlenku, že by jako srovnávací lingvista mohl oba tyto korpusy comparovat, mu vnukl nešťastný příklad cizojazyčného výrazu „das Dekolleté“ a vyhledávání jeho výskytu v jazyku německých hlavních tištěných médiích za období posledních dvou let. Navzdory těžkostem se však s železnou disciplínou ovládl a svůj nezkrotný temperament v druhé části hodiny věnoval slovům „die Brühe“, „die Wasseraufbereitungsanlage“, a slovesu „erschrecken“ ve všech variantách jeho préterita, perfekta a plusquamperfekta.
Rázným pohyby pedagoga, který se s ničím a s nikým nemaže, sbalil pak na konci semináře své roztroušené papíry po celém tak malém pracovním stole, a mysle si v duchu, že studenti jsou zabednění a předmět je nebaví, neb jsou hloupí, opustil svižně učebnu se slovy „Pak to někdo zamkněte a klíče dejte do vrátnice“. Však ani tomuto gestu nebylo dopřáno vyznění pádného jako šlehy otcova koženého pásku na obnaženou zadnici dítěte - vraceje se pro brýle, shledal totiž, že nejenom že nikdo nezamkl a klíč se povaluje na zemi, ale i že jeho brýle jsou v kapse bundy, kam je nejspíše ve svém oprávněném rozhořčení a po exemplárním opuštění třídy vložil. „Ne, to není dobré, to není dobré“ opakoval si v duchu a rozhořčeně uhodil pěstí do učitelského stolu, však přesto opatrně a jemně z důvodů vlastní tělesné křehkosti a dále, aby nerušil kolegu přednášejícího v místnosti pod ním gramatiku.
I rozhodl se, že své přetažené nervy jak prádelní šňůry plné nevyždímaného prádla půjde zklidnit na místo staré a skryté, tak skryté, že o něm ani vlastní matka neví ničeho a nikdy ani vědět nebude. Je to takové malé tajemství - neříct jak jedenáctiletý nezbeda, kamže to šel nakrást nezralé hrušky, z nichž pak nejenom bolí přecpané a nafouknuté břicho. Ale na rozdíl od tohoto dareby nenachází Péťa na svém tajném místě dobrodružství jak střižené podle receptáře prenacisty Karla Maye, ale naopak zde nachází klid, mír, nehybnost a krásu zašlých časů. Ano, je řeč o antique pana Vondrovce na Malé straně, kdež se zastavil čas ve své lepší podobě – mezi starými lustry, skleničkami, hrnéčky, soškami, kafemlýnky, cvikry, násadkami na pera, hodinami a vůbec vším možným, co v sobě nenese pečeť stressem roztřeseného prézentu, který jak kuřák těsně po mnohahodinové abstinenci vší silou šlukuje zakoupenou cigaretu spatřiv, že ze zatáčky se řítí autobus, na nějž si toužebně přál čekat ještě několik minut věnovaných právě cigaretě.
Tak se Péťa, probojovav se karlovomosteckým spletencem nadšených turistů všech možných jazykových tvarů a barev, dostává do malostranských uliček a jako by byl v podpaží tažen dvěma soudními sluhy a bez pomyšlení na jakýkoliv odpor podobně jako Josef K. ve stavu poněkud omámeném tou zasněženou atmosférou, vstupuje provázen lehkým zacinkáním obligátního zvonku nade dveřmi do všehomíra páně Vondrovcova krámu a pomalu klouže očima po ladných tvarech všech těch věkem zklidněných oprášených předmětů plných cizích historií a když sklouzne očima za pult, stává se cosi, co je pro dnešní tak z řetězu utržený den tolik příznačné – k svému němému překvapení se nesetkává s kulatou a hladce oholenou a jakoby zaprášenou tváří antikváře Vondrovce, nýbrž s mladou dívčí tvářičkou broskvové hebkosti a děvče vidouc, že návštěvník jest zaražen její nezvyklou přítomností, hlesne na vysvětlenou „Já jsem Erika, neteř pana Vondrovce“ a Péťovi se v jeden jediný moment slijí a hromadí percepce docela nezvyklé a silné jako alkohol, na který si nikdy nemínil zvykat – až příliš zdravá tělnatost dívky a zrůžovělá tvář podobná v čemsi té matčině, pod ní za plotem blůsky v místě, kde kdosi jakoby vytrhl několik planěk, bují silou té nejdivočejší přírody něco, a klene se to, a s Péťou se začne točit svět jako když se sestoupí z řetízkového kolotoče až po deseti jízdách a dvou snědených cukrových vatách a jednom žužu, a Erika si stoupá a ptá se „Není vám něco?“ a předklání se velice, a tlak sílí a sílí a Péťa se musí kousnout do rtu, aby nevykřikl, labiodentály napadne ho, a jeho tělo na okamžik ztuhne a silně sebou zacuká.
Péťa se otočí na podpatku a uvnímav ještě naprosté nepochopení v Eričiných očích utíká z antique ulicí, sníh klouže a taje, strašně rychle taje, a Péťa na zastávce naskočí do právě přijíždějící tramwaye, kde jedou gymnazistky štěbetající jako hejno pestrobarevných kanárků. Péťa se křečovitě drží madel na zadní plošině tramvaje jsa otočen k děvčatům zády, leč místa v tramwayi je málo a tak se o něj tu a tam některá z gymnazistek otře a všechny ty obliny města, barokní zdi kostelů, oblouky mostů, ohyby kolejí, oblé rohy domů, jablíčka a broskve spatřené ve výloze jednoho zelinářství, billboardy na tělové mléko a vlastně billboardy na cokoliv- to vše ho dohání k šílenství, a nepomáhá ani, že sklopiv zrak přestal se dívati z tramwaye, protože i nešťastné číslo dvacet osm mu cosi připomíná a Péťa zavře oči křečovitě se drže tyčí, jež jsou na dotyk tak nepřirozeně hebké.
Je probuzen ze svého stavu až mateřsky přísným tónem řidičky tramwaye „Pane, nechcete vystoupit? Tohle je konečná!“ Vybíhá z vozu jako zvíře vyštvané ze svého posledního úkrytu o velikém výročním honu, jehož se účastní i dámy, a běží mávaje aktovkou a vzbuzuje v kolemjdoucích očekávání, že musel přinejmenším pozřít nedefinovanou látku popř. vyhrát milión, neb jejich fantasie dále nesahá. A už se objevuje v ústí své ulice, prolítne kolem dámského kadeřnictví a koutkem oka zachytí pohyb, kterak se všechny právě ondulované hlavy dam podobné takto podivným pahorkům z neznámých krajin pootočily za jeho běžící postavou, aby se dál věnovaly dokonalosti svého naondulování, a Péťa vbíhá do rodného domku, hledá klíč, ne tenhle ne Péťo, a už ho má a už odemyká a v předsíni ze sebe strhává boty, kabát, kalhoty, svetřík rovnou s košilí, jež se vzpírá, a pohybem vlajícím jak vyplašený holub tyto odlétají do všech koutů předsíně. Načež nahý proběhne bytem a zamkne se v koupelně.
Sprchoval se velmi, velmi dlouho vodou tak horkou, jako když dítě poprvé spatří fotku Niagarských vodopádů a pomyslí si, že tam musí být nejhorčejší voda na světě, když tolik bublá a tolik se z ní kouří. Ubyla půlka mýdla, půlka zubní pasty, jeden šampón březový a kartáč na záda našla až po několika dnech Péťova dobrá matka za pračkou a přelomený v půli. A Péťa? Ten po mnoha hodinách, jsa náhodou šťastnou jak výhra v už zmíněné loterii sám doma, neb matka měla kafíčko, se osušil novým čistým bílým ručníkem a pro jistotu pak ještě jedním stejné jakosti, aby byl pocit jeho čistoty dokonalý jak představa neposkvrněné čistoty panenky Marie, oblékl na sebe nové a čisté šaty a už jistou rukou našmátrav v knihovně za pátým svazkem Gebauerova příručního slovníku dobře schované cigarety zn. Sparta zabalené v igelitovém pytlíku, aby kniha nenačichla pachem hodícím se spíše k podniku s docela jinou účelností, stojí teď zabrán do sebe sama na malém balkónku v prvním poschodí na chodbě a vyfukuje nosem lehounké obláčky cigaretového kouře. Zebe a jemu nejde z hlavy citát „Spokojenost chrání před nastuzením. Nastudila se kdy žena, jež byla přesvědčena, že je dobře oděna? Předpokládám, že skoro nebyla oblečena“. A aniž by věděl, kde to kdy mohl jen číst, je všechno v nejlepším pořádku.
28.1.07
|
|
|