Kýč je v mnohých publikacích popisován jako něco naoko líbivého, ale umělecky bezcenného. Jako naprostému laikovi mi toto tvrzení přijde naprosto neurčité a nicneříkající , protože se v umění neorientuji a neznám hranice oddělující kvalitu od „plebsu“. Můj pohled na nějaký obrázek, sochu, či jiné dílo se utváří jen na základě mého subjektivního dojmu, který je jistě naprosto odlišný od názoru světových znalců. Ovšem troufám si tvrdit, že takových uměleckých analfabetů kráčí po světě několikanásobně více než kulturních labužníků, a pokud je právě pro nás určen umělci zavržený kýč, tak je jeho popularita bezpochyby obrovská.

 Kýč je podle mého názoru něco radostného, pozitivního, přístupného, nad čím si člověk nemusí lámat hlavu a zpříjemní si danou chvilku. Pokud se mě někdo otáže, zda bych mu nekoupil kousek krepového papíru připevněného na špejli, kterému kdosi dal název růže a voní jen proto, že jej boubelatá paní v letech postříkala lacinou kolínskou, tak mi v té chvíli budou vyhozené peníze naprosto ukradeny a bude mě hřát pocit, že jsem někomu udělal radost. Jistě, producenti takových pochybných výrobků v té chvíli nemyslí na můj slastný pocit, nýbrž je zajímá jen jejich zisk, ale výsledek je vlastně takový, že všichni jsou spokojeni. Obliba kýče tedy nevždy záleží na jeho kvalitě, ale na jeho líbivosti.

Podle mého názoru i ten nejnabubřelejší znalec umění, který každý večer  popíjí kvalitní červené víno a kochá se svou sbírkou Moneta, měl někdy v životě slabou chvilku a neubránil se lákavému mámení kýče, který jakoby volal: „Kup si mě“. I on si chtěl jednoduše osladit a zpříjemnit život, ovšem kdyby se jej někdo zeptal , zda někdy zatoužil po kýči, jistě by svou chybu nikdy nepřiznal, jelikož by se propadl na společenském žebříčku.

Já bych slovo kýč nejraději vymazal ze slovní zásoby. Připadá mi totiž naprosto zbytečné a pouze vytváří bariéru mezi odbornou a laickou veřejností. Vždyť umění vzniklo za účelem rozdávat radost a tuto funkci plní kýč mnohdy účelněji, něž kdejaký umělecký skvost, který potěší jen úzkou skupinu odborníků.

Tvrzení “moudrých“ knih, že kýč je pouze jen jakýsi chudý příbuzný uměleckých velikánů, který sází na blyštivé pozlátko, je z objektivního hlediska jistě pravdivý, ale subjektivní názor, vycházející z niterních pocitů a nálad, mi přijde mnohem lidštější a tak se i nadále spokojím s milým kýčem a vzdám se kulturních orgií.