„ Všemocný bůh stvořil sexuální touhu a rozdělil ji na deset částí. Devět z nich dal ženě a jednu muži.“

Alí ibn Abí Tálib – manžel Muhammadovy dcery Fátimy a zakladatel šíitského islámu

Knihu Devět částí touhy jsem otvírala se zvědavostí a určitou ostražitostí. Po zkušenostech s knihou Bez dcerky neodejdu jsem očekávala jednostranný pohled vykreslující islám jako militantní náboženství potlačující lidská práva.

Brooksová přijela na střední východ coby zpravodajka The Wall Street Journalu a prožila zde šest let. Teprve po roce se smířila se skutečností, že jako žena má mnohé dveře zavřené a pochopila, že jedny jsou otevřené právě pro ni. Začala se více zabývat životem žen v islámském světě. Měla možnost rozmlouvat se ženami, které se jako muslimky narodily a byly ve víře vychovávány, některé z nich se skrývaly pod závojem dobrovolně, jiné z donucení. Mluvila i s Evropankami, které se zamilovaly, přestěhovaly a teď se snaží žít podle manželových představ, jsou spokojené, jiné rozčarované, poznala ženy, které se v průběhu let změnily z emancipovaných, evropsky žijících žen, na muslimky, které chodily neustále zahalené. Nevyhýbá se ani tématům jako je obřízka, rozvod, domácí násilí nebo trest smrti ukamenováním. Vše nekompromisně porovnává se zněním Koránu a dokazuje, že zdeformováním jeho původního poselství se postavení žen změnilo. Vyvarovala se ale pranýřování, ve své knize je důsledně objektivní, vždy ukazuje oba pohledy na věc. S překvapením jsem zjišťovala, že ne všechny ženy se chtějí zbavit hidžábu, že mnohým poskytuje pocit bezpečí, některé se pod ním dokonce cítí mnohem svobodněji.

Musela jsem se zamyslet, jestli naše návrhy „léčení“ ženské otázky jsou skutečně tak všespasitelné, jak se tváří. A také nad tím, jestli skutečně za všechno můžou jenom muži, protože v mnohých příbězích to byly právě ženy, které se nejvíc stavěly na odpor zrovnoprávnění.

Kniha Devět částí touhy rozhodně za přečtení stojí, minimálně proto, že nabízí i jiný úhel pohledu na islám a na roli žen v něm.