Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 25.11.
Kateřina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
ticha
Autor: Ondrej Kern (Občasný) - publikováno 11.2.2007 (01:23:10)
Vrátil jsem se. Tma a ticho mě vysoušely a já si připadal jako citrón, ze kterého vymačkali všechnu šťávu a odhodili ho do bílé tmy, do sněhu. Zmrzlý, prázdný, žlutý flek nad nímž se ve dne možná pozastaví náhodný pohled, než se odvrátí jinam. Možná jsem měl rád šustot sněhu padajícího na moře za zátokou. Ale musel jsem zpátky na jih, do světla a do zvuků.
Dny jsou tu krásné a dlouhé, když stojím v pasáži, prochází kolem zamyšlené ženy v kabátech, muži zahledění dopředu do svých cílů, děti, které to netuší, a já se dívám. Někdy jsem šťastný, ticho neexistuje. Pak přichází večer, sedím ve svém bytě v sedmém patře v pravém křídle paneláku, a se zavřenýma očima poslouchám, jak se připravuje večeře v bytě pode mnou, cinkání příborů, děti. Nade mnou bydlí stará žena, má puštěnou televizi nahlas a myslím, že ze zvyku prostírá na šestou pro dva. Vedle mě se přistěhovali dva mladí manželé, pomáhal jsem jim před pár týdny se skříní z výtahu do bytu, pak mě pozvali na večeři. Myslím, že říkali, že by moc chtěli dítě a někdy přes tenkou zeď ložnice slyšívám, jak moc by chtěli. Ona je přes den zpravidla doma, někdy si zpívá.
Jenom noc je tichá a já ležím pod peřinou a nemůžu spát. Spatřil jsem před pár dny v televizi záběry čerstvě vylíhnutých kuřat. Pod tenkou namodralou kůží je vidět tmavočervené rychle tlukoucí srdce. Pro ptáče je ticho a tma ve vejci jediné, co zná, nejpřirozenější stav. Když se vyklube, světlo bolí do očí a má pocit, že nemůže dýchat, přestože nikdy předtím nedýchalo, a musí. Já to mám naopak. Často usnu až za rozednění. Jsem unavený.
Nerozumím, odvykl jsem totiž zdejšímu jazyku natolik, že dokážu ze vzduchu lapat jen některá slova, když se mnou někdo mluví, a z nich se pokouším vyluštit význam toho, co mi říká. Moje pozornost je napjatá jak drát, jako oko políčené na vzácné zvíře-slovo, které se snažím chytit. Úřednice nevědí co se mnou, neví jestli mě tu nechat a odkládají můj případ. Snad proto, že moje konto vykazuje víc než dostatečnou sumu k tomu, abych tu mohl žít, mě nechávají na pokoji, zatím. Snad to říkaly.
Předevčírem bylo pondělí, ráno přijížděli i lidé z okolních městeček a vesnic, kteří tu pracují přes týden, všude bylo plno shonu a ten se rozléval jako příliv do přiliš mělkých zátok pasáže, tlačil lidi ven a vyvrhoval je na členitý břeh tohoto města, do ulic, náměstí, obchodů. A já se díval a zažíval to nejskromnější štěstí a když jsem si v představách promítal všechny obličeje, které mě už minuly, přeběhl mi mráz po zádech. Občas jsem si zašel koupit Euro hot dog do stánku, jehož majiteli jsem před pár dny složitě vysvětlil, co chci, a on si to zapamatoval a už se neptal. Nemluvili jsme spolu, byli jsme přátelé.
Kolem šesté, když se lidé vraceli z práce, přišoural se ke mně starý muž o berlích, v ošuntělém šusťákovém kabátě a kožené čepici. Nejdřív jsem se bál, že mi něco bude chtít, ale jen stál vedle mě a díval se, jako já. Po čase jsem ho přestal registrovat, ale nezlhostejněl mi, spíš jsem cítil určitou spřízněnost, jako bychom byli jedno. V jistou chvíli jsem ucítil, že se mi někdo opřel o rameno, tíha ruky se stupňovala, prsty sevřely látku bundy a pak se ten muž o berlích, který předtím stál vedle mě, zhroutil k zemi. Snažil jsem se ho zvednout, nešlo to, nechal jsem ho na zemi a opřel ho zády o zeď pasáže. Sebral jsem jeho hole a položil mu je do klína, nemluvil, byl bledý. Pak začal cosi šeptat, přitiskl jsem ucho až těsně k jeho rtům. Nebylo mu rozumět, pochopil jsem jen jediné slovo - voda.
Šel jsem rychle do kavárny, která byla v pasáži, a snažil jsem se vysvětlit číšnici, že potřebuji sklenici s vodou. Nerozuměla mi a dívala se na mě jako na šílence. Vzal jsem ji za rukáv a dovlekl ji ke dveřím kavárny, ukázal jí muže a snažil se pečlivě vyslovovat slovo voda a ukazoval jsem posuňky, že chce pít. Nakonec pochopila.
Poté, co se muž napil, udělalo se mu líp, za chvíli jsem mu mohl i pomoci na nohy. Mluvil ke mně, myslím že mi děkoval a naznačoval, ať jdu s ním. Nechápal jsem proč, ale říkal jsem si, že bych mu asi měl pomoci domů. Podpíral jsem ho v podpaždí. Když jsme stáli před domem, kde bydlel, chtěl jsem odejít. Znovu mi cosi říkal, ale nerozumněl jsem, pak naznačoval, ať jdu s ním. Šel jsem.
Bydlel sám, zaujala mě jeho veliká knihovna a objevil jsem v ní několik jmen, která patří spisovatelům země, odkud jsem sem přijel. Zatímco jsem si ji prohlížel, připravil večeři. Byla to jedna porce kuřete s rýží rozdělená na dva talíře. Otevřel víno a nalil mi, sám pil vodu. Seděli jsme proti sobě a on mluvil, jeho hluboký, roztřesený hlas nesl stopu toho, že kdysi byl znělý, plný, možná i podmanivý. Pak vstal, sledoval jsem, jak jde ke starému gramofonu a pokládá na něj desku. Okamžitě jsem ji poznal. Byla z padesátého devátého roku, Miles Davis. Usmál jsem se na něj, rozuměli jsme si. Pak přinesl staré fotografie a začal mi je ukazovat. Mluvil o lidech na nich, byl dojatý, mluvil tiše a ona roztřesenost z hlasu paradoxně zmizela. Rozuměl jsem málo, ale něco přeci, slova jako žena, syn, sestra, matka, ne o moc víc. Viděl jsem fotky z jeho svatby, fotografie z dovolené na Kubě v šedesátých letech, fotografie z rakouských Taurů někdy ze sedmdesátých, pohřeb, mohlo mu být tenkrát tak pětapadesát, na jednom záběru stál sám se synem, oba měli stejně vlhké oči jako měl teď. Na dalších fotkách byl o mnoho starší, stál tam s ženou, pochopil jsem, že to je sestra. Na těchto záběrech nikde nebyl jeho syn. Pak přestal mluvit a mlčky mi podal mi posledních pár fotografií. Bylo už hodně pozdě, naznačoval jsem mu, že bych měl jít, něco povídal a pak mi přinesl deku a ukázal na kanape v obývacím pokoji. Řekl jsem si, že tedy zůstanu, kdyby se mu třeba v noci udělalo zle, a přikývl jsem, jako že rozumím. Odešel spát a já si lehl tak, abych měl výhled do dvora velikého bloku činžovních domů přes dvojkřídlé skleněné dveře balkonu. Bylo odsud vidět lidem do kuchyní a pokojů. Takhle to vypadá, když jsou hvězdy blízko. Když utichlo poslední okno ve dvoře a zhaslo se v něm, kolem se zas rozhostil klid a já se díval na obrysy knihovny, na staré drobnosti rozložené po polici a na obrazy na zdi, v jejchž rámech však byly jen nezřetelné obrysy tmy. Usnul jsem zas až nad ránem, svítalo.
Probudil jsem se, podíval se na hodinky, bylo čtvrt na deset. V bytě bylo stále naprosté ticho, v noci jsem ho neslyšel, dveře do jeho ložnice byly zavřené. Chtěl jsem ho zavolat, uvědomil jsem si ale, že nevím, jak se jmenuje. Zakřičel jsem tedy jen haló, jediný pozdrav, který jsem uměl. Žádná odpověď. Vzal jsem za kliku. Muž ležel v posteli, přistoupil jsem k němu. Nepohnul se, v noci zemřel.
Odešel jsem z bytu, dveře jsem jen zaklapnul. Jel jsem rovnou domů. Všechno přetékalo hlukem, obličeje a jejich lidé, naprosto lhostejní, cizí, a přesto jsem měl pocit, jako by mě sledovaly, když jsem k nim byl zády, mluvili o mně nahlas. Doma jsem v koupelně našel zbytek vaty a zacpal si uši, lehl jsem si do postele a přetáhl si peřinu přes hlavu. Spal jsem šestnáct hodin v kuse. Probudil jsem se před chvílí.


Poznámky k tomuto příspěvku
anae (Stálý) - 11.2.2007 > hezký večer před smrtí a dlouhý spánek, dobré věci, úleva z vypsání se, snad dobrý počin k mapování tématu život vs. smrt  .. (jen pozn. žena a kabáty, mladý manželský pár) 
<reagovat 
damika (Občasný) - 11.2.2007 > Mám ráda ticha, miluju je. :) První část mě oslovila hodně...ještě podumám.
<reagovat 
damika (Občasný) - 12.2.2007 > Já fakt nevím...připadá mi, že je tam o dost víc, než mělo být řečeno. Asi mám dnes divnej den.Tichům dávám bodíky a ještě se na to vyspím. :)
Body: 5
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 13.2.2007 > :))) líbí, líbí, líbí a to moc :))... tohle mne opravdu bavilo číst :))
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
step (Občasný) - 14.2.2007 >
Doporučil 
<reagovat 
celulosa (Občasný) - 24.2.2007 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Bílý Tesák (Občasný) - 1.3.2007 >

je to dobrý, akorát krátké věty ten celý text moc fragmentují. Respektive 

než tohle:

Spal jsem šestnáct hodin v kuse. Probudil jsem se před chvílí.

 

Se mi daleko víc líbí

 

Spal jsem šestnáct hodin v kuse, probudil jsem se teprve před chvílí.

 

 


Body: 4
<reagovat 
Kelly (Občasný) - 24.7.2008 > S tesákem bílým si dovolím nesouhlasit ohledně používání krátkých vět - právě ona fragmentace pomáhá zvyšovat spád a napětí textu. Stylově se mi tedy líbí daleko víc než předchozí próza.

Hlavní postava působí možná občas malinko schematicky, respektive na tak malé ploše se asi nedá dozvědět víc o motivaci nebo psychologii postav - ale to asi ani nebylo tvým cílem. Oceňuju civilnost podání - někdy až strohost sdělení, jakoby odosobněný pohled vypravěče na vlastní život... Pokud ti šlo o zobrazení pocitů samoty, odcizení a smutku z uplývajícího života, povedlo se velmi dobře.
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter