Lední medvěd Kuba zvaný,
v pražské ZOO uznávaný,
ukryl v sobě pudy žravé
a zachránil dítě plavé,
spadlo přes plot do bazénu,
neposlechlo matku ženu,
přes zábradlí nahnulo se jenom trošičku,
že v koupelně ledních méďů chytí rybičku.
Za odměnu malý výlet, to byl ale gól, rozhodli se s ženou vyjet na severní pól.
Cesta běží, ledy tají,
v kajutě se zahřívají,
mořskou nemoc překonali,
už jsou přece světa znalí,
a po trochu delší chvíli
vítá je kraj věčně bílý.
Pro jistotu oblékli si čepice a šál,
kdyby je v té kruté zimě kožich špatně hřál.
Na břehu je uvítali,
ale tlapu nepodali,
Kuba šeptá ke své Haně:
„Nepůsobí vychovaně,
měli jsme jet k obratníku
a užít si exotiku,
uděláme krátký průzkum, pak se uvidí,
jestli se nám nedařilo lépe u lidí.“
Jenže jejich slavný průzkum nekonal se moc,
dorazili totiž právě na polární noc.
Šero, zima, mráz a ledy
prý je terno pro medvědy,
pokud ovšem nejsou zvyklí
na klasické roční cykly,
pokud pro ně standard není
teplo, světlo, pohovění.
Prostě jste-li zvyklí užívat si pohody,
v tomhle kraji potkají vás leda nehody.
Po dvou dnech už Kuba pláče
– bez fotbalu, bez mekáče,
Hanka zase zaražena,
že je módou nedotčena
místní zvířena.
Jenom starost, tvrdé žití,
to je v zemi ledu bytí.
A v prokřehlých hlavách nakonec jim zaklepe
staré heslo: všude zima – doma nejlépe.
Končí malá expedice,
vyhazují rukavice,
Kuba cpe se jako divý,
příští volba – Maledivy
nebo ještě lepší vize
– doma – bazén, televize.
Na závěr teď poslyšte malé poučení: že náš svět je krásný, nad domov však není!
|