|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Harlentia III - Gornath a Yanna Autor: saphra (Občasný) - publikováno 19.3.2007 (10:24:33)
|
| |
Stromy tiše ševelily svou noční píseň. U kořenů jednoho z nich seděl vysoký muž. Kápi černého pláště měl staženou hluboko do tváře. Jeho hruď se pomalu zvedala a klesala. Spal. Konečně spal klidným spánkem, jaký nezažil už spoustu let.
„Vyprávěj, prosím,“ ozval se mu u ucha jemný hlas. Rantja zvedl oči. Seděl v malé místnosti dřevěného domu. Pohodlně se opřel do křesla a vyfoukl obláček dýmu. Chvilku pozoroval spleť tenkých šedých prstíků a pak pohlédl na ženu sedící naproti němu. Její zelené oči ho dychtivě pozorovaly. Trochu se pousmála plnými rty a pohodila vzpurně hřívou dlouhých černých vlasů. Byla krásná. I přes jizvu, jež se jí táhla po skráni. Nebylo to ale kvůli očím, či tváři, proč ji za krásnou považoval. Bylo to tím, jaká byla. Trochu se zamračil. „A co bys chtěla slyšet?“ zeptal se. „Moc toho o vás nevím. Vyprávěj mi něco z vaší minulosti. Třeba o tom, proč má být albínský harlenťan posel smrti elfů.“ Pohlédla na něj Kaira. Cítil, jak se v něm něco láme. Zjišťoval, že není schopen odolávat jejím prosbám. Tomu pohledu plnému nedočkavosti a štěstí. „Dobrá tedy…“ zašátral v paměti. Bylo to už dlouho, co vypravoval Harlenťanské legendy, a na mnoho z nich si nevzpomínal. Nakonec ale prsty jeho paměti něco nahmataly. „…snad si na to vzpomínám správně.“ Zavrtěl se, aby se pohodlněji usadil a ještě jednou si potáhl z dýmky. Potom se nadechl a začal vypravovat prastarý příběh z dob vzniku jeho národa.
Sama dobře víš, že kdysi dávno spolu elfové a harlenťané válčili. Boje mezi našimi národy trvaly celá staletí, a přitom nikdo nevyhrával. Ani jedna ze stran už si nevzpomínala, proč jsme vlastně spolu začali bojovat a proč je nenávist mezi našimi rody silnější, než nenávist elfů k trpaslíkům. Každý si ale stál za svou pravdou a byl pro ni ochoten i zemřít. Nakonec se ale jednomu z mladších elfích mágů podařilo najít důvod společné války. Šlo o dávno zapomenutý klasický příběh lásky mezi dvěma bytostmi, které nebylo přáno. Mezi harlenťanem a elfkou.
Ta elfka se jmenovala Yanna. Žila zde, v Dornathu. Byla dcera tehdejšího vládce elfí říše Harneda. A harlenťan byl Istred Goarnath, nebo taky Zlatá srst, a on byl nejlepším vojevůdcem Harlentie.
Nikdo už přesně neví, jak se setkali, ale byli viděni u řeky Nieny. Setkávali se tam každou noc a tiše spolu rozmlouvali na břehu řeky v bezpečí stromů a zelených keřů. Oni dva byli snad první, co uzavřeli mír. Navzájem poznávali národ toho druhého a naučili se vzájemnému pochopení. Skryti v tajemných stínech nočního lesa se stýkali několik týdnů. Ovšem nic nevydrží na věky. Jejich tajemství bylo prozrazeno, Istred byl uvězněn v kobkách elfského města Tarethu a Yanna byla zamčena ve svých komnatách. A tehdy došlo k hádce mezi panovníky obou zemí. Gerad, král Harlentie, byl rozzuřen uvězněním svého vojevůdce a Harned pošpiněním cti své dcery a jeho rodu. A tehdy počas sporu, který vedli, pronesl král Harned pro mne důležitou větu. Řekl tenkrát, že elfové začnou umírat, až když se narodí albínský harlenťan… Pak přešel nějaký čas. Doba krátkých bitev a dlouhých válek. A do Tarethu vstoupil harlenťan. Elfové jej nechali projít, zaskočeni tím, co nesl v náruči. Muž vešel do města a hrdě kráčel jeho ulicemi až ke královskému sídlu. Tam se postavil před trůn a krále Harneda. Rozbalil uzlíček držený ve svých rukou a ukázal králi jeho osud. Ukázal mu malé harlenťanské kotě s bílou srstí a rudýma očima…
„On mu ukázal…?“ „Ano. Ukázal mu mě. Byl to můj otec.“ Kaira zírala na Rantju vykulenýma očima. Nikdy si nemyslela, že se dožívají tak vysokého věku. Jsou skoro stejní jako elfové. Skoro. „A co se stalo s Istredem a Yannou?“ zeptala se posmutněle Kaira. Rantja se na ni smutně podíval a uvažoval nad ironií osudu. Mír mezi oběma stranami byl velmi křehký a on tu seděl s elfí ženou a rozmlouval s ní o historii Harlentie. Zdálo se, že se osud snaží zopakovat stejnou chybu znovu… „Rantjo…?“ „Ach ano. Promiň. Jak to skončilo s těmi dvěma nikdo pořádně neví. Jedna legenda říká, že byl Istred vyhnán z Harlentie a Yannu už více nespatřil. Jiná vypráví o tom, jak se osvobodil z kobek a utekl spolu s ní někam pryč… Kdo ví. Možná ten příběh skončil šťastně a oni spolu žili až do smrti a možná ne…“ I tento příběh by mohl být šťastný… proběhlo mu hlavou. Ale na to, aby tomu věřil, zažil příliš mnoho zklamání. „To je smutné..“ „Ano to je…“
Svislé zorničky rudých očí se rychle stáhly, aby je neoslepil paprsek vycházejícího slunce. Muž pod stromem vydal tichý vzdech a začal si sbírat své věci. Jeho cíl byl již blízko. Až příliš, řekl by.
|
|
|