|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Ostré hrany skla se blyštivě snášely k zemi a odrážely mlhavé záblesky měsíce prostupující skrz husté koruny stromů. Jako malé kapičky deště dopadaly na měkkou pokrývku země lesa. Cinkání střípků jí připomínalo zvonkohru, kterou měla jako dítě. Všechno jí bylo najednou cizí a zároveň tak blízké a povědomé. Chtěla vztáhnout ruku a na okamžik si podržet ty příjemné vzpomínky. Chtěla se do nich ponořit a prožít ty báječné chvíle znovu. Sny a myšlenky se jí převalovaly v rozbolavělé hlavě jako mlha. Zprvu měly jen základní rysy otupělých dětských smyslů a vjemů, ale postupně se zostřovaly spolu se zkušenostmi majitele v jejich používání. Svět byl plný barev. Měkkých a jemných pastelových barev, které se daly snadno uchopit a ožužlávat. Postupně nabývaly barvy i tvarů chundelatých plyšových oveček, gumových kachniček a plastových chrastítek. Hračky se prudkým zavířením mysli změnily v lidi. Malé kulaté tváře, štěbetavé hlásky, písek. Milý obličej starší dámy. Zvedala ji z písku, když upadla. Pohladila jí jemnou uplakanou tvář a usmála se. A do toho všeho se mísil příjemný cinkot zvonkohry… nebo snad tříštěného skla? Nevěděla, jestli je to teď nebo tehdy, věděla jen, že to nechce skončit. Slunce příjemně hřálo do tváří. Dívka v parku zamžourala přes tlustá skla brýlí do knihy před sebou. Trochu si poposedla, aby jí světlo osvítilo čtenou stránku. Na list papíru najednou padl stín. Zase ti kluci. Smáli se jí a strkali do ní. Nakonec ji shodili z lavičky a utekli pryč. Slzy jí smáčely tvář a knihu. Hvězdy nad ní jasně pomrkávaly. Shlížely na ni z jasného nočního nebe a smály se na ni. Smály se jejímu neštěstí. Moment… To nejsou hvězdy. Malá světýlka natažená na tmavém stropě je pouze imitovala. Sladká vůně ji vtáhla do světa jejího prvního plesu. Hudba byla pomalá a tichá. Jeho objetí bylo silné a zároveň něžné. V tmavých očích se odrážel lesk světel. Líbali se. Slzy… znovu slzy. Její život jimi snad byl protkán. Seděla schoulená na posteli a snažila se ze sebe vyplakat smutek a bolest, kterou cítila v podbřišku. Už tam není! Není! Naříkala v mysli. Ten kluk, co jí to udělal, ji nechal být. Nechal ji samotnou. Nemohla za to. To byla jediná cesta. Temnota kolem. Mokrá silnice se třpytila jako zlato. Světla protijedoucích aut ji oslepovala… Prosím… nevěděla, jestli prosí svou duši, polámané tělo nebo snad boha o to, aby jí dali alespoň pár minut, hodin, dní či let života. Přestože některé vzpomínky byly smutné, byly její součástí a ona nechtěla odejít. Nechtěla, aby byly ztraceny a ponechány vzduchu. Ne… Prosím… Červená a modrá světla zaplavila trávu a mech. Divoký řev sirény přehlušil cinkání. Žena zavřela oči a do její mysli se vkradla tichým krokem temnota. Políbila ji a vzala do náruče. Zdáli se ozval výkřik: „Ta žena ještě žije!“
|
|
|