MOJE PRVOTINA PUBLIKOVANÁ NA WEBU

2.díl

Broukova kola se obalila bahnem z rozmáčené lesní cesty. Jedna z broukových krovek klapla a starý detektiv v plášti stanul nohama na pevné zemi. Za malý okamžik se mu vydal v ústrety postavou neveliký mladík v terénní policejní uniformě. Buick byl služebně mladší strážmistr,nadšený vyšetřovatel a Haggardův parťák. „Dobré odpoledne, Buicku,“ zkusil to tentokrát detektiv po dobrém. „Nazdar starochu,“ kvitoval ho Buick. „Tak kdepak máme pacienta?“ „Kousek odsud, odpočívá za keřem !“ odtušil s hořkým úsměvem Buick.

   Haggard se nechal zavést na místo, kde ležela mrtvola muže. Detektiv za celou svoji kariéru viděl spoustu lidí, co to měli za sebou, ale tohle ještě nikdy. Oběť měla obličej zkroucený, mísil se v něm úlek a bolest  a její oči smutně hleděly svými černými duhovkami do šedého nebe.

„Kriste pane…“ zaklel Haggard. „To není pěkné…To vůbec není pěkné. Už jste prohledali tělo?"

„Kdepak. Čekali jsme s tím na vás,“ odpověděl mu Buick.

„Kdo ho našel?“ pokračoval detektiv další otázkou.

„Jeden chlápek. Chodí pravidelně běhat, za jakéhokoliv počasí. Poslal jsem ho k nám na stanici.“

„Cože?! Buicku, vy mě překvapujete. S ohledáním mrtvoly na mě čekáte, ale to, že bych mohl svědka na místě vyslechnout, to vám je ukradený,“ zlobil se naoko starej.

„Nechal jsem ho odvézt v hlídkovém policejním voze, aby tady v tom mokru nemusel dlouho čekat...“ rychle vysvětloval strážmistr.

„…a starýmu jsi tak zařídil cestu navíc.“ řekl trpce detektiv. „No nic, tak se mu podíváme do kapes.“ Haggard začal zkušeně prohledávat mrtvolu. V zadní kapse kalhot našel zápisník, a když nalistoval poslední zápis, stálo tam krátké „Schůzka v Castleburrském lese.“

„Škoda, Buicku, kdyby tu bylo jméno toho, s kým schůzku měl, měli bychom vraha v hrsti. Takhle jen víme, že svého vraha znal.“

V druhé kapse detektiv nalezl peněženku s doklady. V nich byl občanský průkaz na jméno James Moore. Poslední nález byla malá krabička s prášky pro kardiaky s výrazným nápisem “When the heart is broken“.

„To se podívejme. Že by…?“  „Buicku, našli  vražednou zbraň?“

„Ne. Nic takového se nenašlo. Ani nemá žádné vnější zranění. Proto nepřipadá v úvahu ten váš Johnny Devítka,“ odpověděl Buick s lehkými rozpaky. „To by byl ten chlap…“

„Rozstřílenej,chceš říct? No, zdá se, že klíčem ke všemu je jeho vystrašený výraz. Podle mého tady pan Moore nebyl vůbec zavražděn. Selhalo mu srdce.“

„Takže infarkt? Vy mi chcete naznačit, že se nejedná o vraždu?“

„Nikoliv, to se naznačit nesnažím. To ti říkám jako fakt. Ale kdyby Moore nebyl slabej na srdce, nejspíš by to vražda byla. Moje teorie je taková, že si s ním někdo dojednal schůzku, aby ho sem vylákal. Když ho pak chtěl zabít,  Moore dostal srdeční záchvat a vrah měl o práci míň.“

„Když to tak poslouchám, tváří se to docela jako pravda!“ uznal Buick neochotně, ale šibalsky.

¿¿¿

   Černý koráb uháněl po silnici. Jen stěží se vyhnul otáčejícímu se Volkswagenu, ale nezastavil a  jel dál. Za volantem seděl muž připomínající stín. Již od mládí žil na ulici a jméno, pokud kdy nějaké měl, bylo už zapomenuto. Před pár minutami mu pod rukama zemřel člověk, i přesto byl ale chladný. Vždyť to nebylo poprvé a ani naposledy. Ujížděl ke svému doupěti, do opuštěného domu v průmyslové oblasti zapadlého městečka. Zajel na dvůr. Zastavil, vytáhl klíčky ze zapalování a vystoupil z černého auta. Stín byl vysoký, silný chlap. Nebyl sice tak mrštný jako za mlada, vždyť už mu bylo osmatřicet, ale stejně z něho tak nějak šel strach.

   Stoupal po plechových stupínkách schodů, odemkl dveře svého bytu a vstoupil do místnosti, kterou lemovalo mdlé světlo stropní zářivky. Svlékl si sako svého obleku a usadil se do starého křesla, zapálil si cigaretu a chvíli přemýšlel. Náhle se zvedl, došel ke psacímu stolu a otevřel prostřední zásuvku. Vyndal z ní pár brožur a archů papíru. Teď byla zdánlivě prázdná. Poté jemně odstranil falešné dno a do rukou vzal zápisník, který mu sloužil jako deník. Psal do něj vždy, když se stalo něco, co stálo zato zaznamenat, například když někoho zavraždil. Opět se usadil do křesla, otevřel deník  a  smetanově bílý papír se začal plnit černí inkoustem psaných písmen.

Dnes jsem měl schůzku s Jamesem. Vylákal jsem ho do lesa, nakecal jsem mu, že jsem našel v ruinách uprostřed lesa něco, co bych mu chci ukázat. Ach, byl tak naivní. Věřil všemu, co jsem mu řekl. Když tam přišel, vydal jsem se rychlým krokem za ním, v ruce škrtící strunu. Doběhl jsem k němu, on se otočil a vyděsil se. Když jsem se chystal hodit mu strunu okolo krku, začal se znenadání  dusit. Málem jsem zapomněl, můj milý přítel James měl slabé srdce. Už jsem věděl, že nebudu muset použít násilí. Počkal jsem, až se svalí a doškube sebou. Chvíli jsem čekal, abych se ujistil, že je mrtvý, a pak jsem vzal jeho hlavu do rukou a pohladil ji. Ani nevím proč, je to takový můj malý rituál. Nejsem jako ostatní z mý branže. Já mám se svojema oběťma soucit. Vím jakou cítí beznaděj, jaký strach mají z předem jasné smrti. Ale jejich řev, jejich marné volání o pomoc, to je lék na moji zatracenou duši. Dělá mi to strašné potěšení. Proč jsem vlastně Jamese zabil? Sám nevím. Znali jsme se pár měsíců, bral mě jako dobrého kamaráda. Vystupoval jsem před ním jako Marty, jednoduše jsem si to jméno vymyslel. Hrozně mě ale štval. Byl otravnej jak komár, pořád se chtěl bavit o své práci historika, stále mluvil o tom, jak úžasnou má manželku, slušný a hodný děti. Sral mě. Já nic z toho, co on měl, mít nebudu. Jo, jednou jsem měl něco jako přítelkyni. Jmenovala se Amy Corbeová. Měl jsem ji opravdu rád, i když jsme se často hádali. Jednou to skončilo tak, že jsme spolu nemluvili. Nakonec jsem se jí za všechno omluvil, pořád jsem ji měl rád a nemohl jsem to bez ní vydržet. Usmířili jsme se. Byla to jedna ze světlých chvil mého života ...Pak jsem ji zabil. Buď já, nebo ona. Jeden z nás musel umřít, jinak by to neskončilo. Neměl jsem vlastně ani výčitky svědomí. Zabíjení se pak pro mě stalo takovou malou rutinou…

   Stín dopsal větu a jeho unavené prsty odložily pero na stůl. Pak uklidil deník do své skrýše ve stole. Přiklopil falešné dno, naházel zpátky knihy a papíry a sedl si. Něco se mu honilo hlavou. Vrtal mu v ní brouk. Volkswagen Brouk. Ten, s kterým se málem srazil…

Nyní se vraťme k naší dvojce vyšetřovatelů. Rozhodněte, jaké práci se každý z nich bude při  dalším šetření případu věnovat !

VARIANTA 1: detektiv Haggard pojede přímo na stanici za svědkem a napíše s ním policejní protokol. Buicka pošle vyšetřovat do archivu, kde James Moore pracoval.

VARIANTA 2: Haggard a Buick si udělají dlouhou noc nad kávou a starými záznamy. Rozhodnou se totiž hledat v policejních kriminálních kartotékách.