|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
ORFEUS EURIDICE
I.
|
II. |
III. |
Umím lhát víc,
než –
žes rosa na růžích
a růže z Arasu,
žes pestrý motýl,
motýlek pro krásu
Julie z balkónu,
Roxany v zahradě.
balady pro Manonu
v trochejích, v parádě
od rytíře des Grieux,
od sličného Cyrana,
žes rosa na růžích
od rána do rána,
duha jež klene se,
fontána zpívající,
labuť jež nese se,
žes teplo svící,
že jsi má jitřenka,
žes šípek na keři,
žes louka rozkvetlá,
hedvábné pápěří,
žes perla v lastuře,
má planoucí nova –
lhal bych Ti, lhal,
dnes, zítra, zas a znova –
jenže lhát
se nesluší... |
A tak, ptám se,
kým jsi mi?
kyticí kopretin,
Panovou flétnou,
horoucím objetím,
křídly jež vzlétnou,
pískem v mých hodinách,
fialkou ve vůni,
proti rzi hebký nach,
leknínem na tůni,
snad větrem ve vlasech,
snad loďkou na moři,
snad zrnkem ve klasech,
sopkou v níž vyhořím,
na sklo jen dýchnutím,
vločkou jež pohladí,
slavičím písknutím,
kočkou, jež dovádí,
rákosem papyru
a vínem v amfoře,
strunami na lyru,
jsi vlnkou bez moře,
chudobkou ve váze,
obrazem oltáře,
palmou v mé oáze,
přeludem ze snáře
vším byla’s mi tolikrát –
proč uštknul Tě had?! |
Co zbylo mi?! –
lkát...
A hladit v tůni
tu leklou duši
a chytat vůni, Tvou,
a nechat se tušit,
že Hádes je klíč.
Že jen Chárónova loď
ze světa pryč
mě vezme; „Jen pojď
do říše stínů“,
šeptáš mi nocí, dnem,
v mém hoři bezedném,
ač odvaha mi schází.
Tak s písní barvy deště
do Kerberova chřtánu
unesl mě vítr.
Z Hádova chrámu
jdeš za mnou tichá, potají,
úzkost, strach mi nedají,
ohlédnutím jediným
umíráš mi zas.
I zemřel jsem sám,
bohu Bakchu dán
a lyra moři dána
a Lesbos jejím rovem zrána –
a ze zpívajících vlnek
z hlubin kráčí Sapfó... |
|
|