Horké sobotní odpoledne útočilo na pražské ulice, kterými jsem se přibližovala ke svému osudu. Každým krokem jsem byla blíž naplnění do této doby nesplnitelného snu. Stát se herečkou. Ačkoliv děsivé vedro, které by spíš než dubnu slušelo červnu, mě drtilo a svíralo, byla jsem si jistá, že právě tato sobota  je dnem mého triumfu. Naplněna pocitem nadpozemské lehkosti jsem sestupovala do prostorů divadla v Dlouhé, kde jsem měla zanedlouho stanout na prknech která znamenají svět.

A právě zde mě do hlavy udeřilo tvrdé kladivo kruté reality. Do té chvíle jsem si byla zcela jistá, že se přede mnou otevírají dveře do světlé budoucnosti, v níž jsem viděla květiny, šperky, krabice čokoládových bonbonů, podepsané fotografie, další čokoládu a Brada Pitta. A možná ještě nějakou tu čokoládu. Jenže krátký pohled do foyer potaženého rudým sametem roztříštil veškeré mé sny rychleji než jak mě tuhle prohnala střevní chřipka. Všude stáli lidé, kteří jakoby měli na čelech napsáno děsivé slovo: diváci. Co záleželo na tom, že třem čtvrtinám z nich nebylo ještě ani dvanáct let? Děti jsou mnohem krutější soudci než dospělí a navíc nemusí ocenit břitkost mého vtipu a genialitu jevištního projevu! A vůbec, může jim uniknout i přesnost mé pečlivě nacvičené mimiky, jež se tak dokonale spojuje s gestikulací! Zkrátka mě v onom jediném příšerném okamžiku postihl záchvat paniky a trémy, který se projevil okamžitým nástupem nachové barvy. Stála jsem na kamenném schodišti rudá jako rak a přesvědčená, že udělám-li ještě jeden jediný krok, sežerou mě přítomní za živa a zbudou po mně jenom okousané gumové podrážky.

Veškerou krev jsem měla v ruměnci na tvářích a cestou do kamrlíku, který tak nadneseně nazývali šatnou, jsem si vyslechla několik poznámek typu: „Zdar, rudá záři nad Kladnem!“, „Utíkejte! Indiáni vyrazili na válečnou stezku!“ nebo snad nejlépe „ To chce vyšší faktor!“.   

Nakonec jsem nějakým způsobem, jenž je dodnes zahalen bělostným mlžným oparem, doklopýtala do přidělené šatny.

Díky šťastné náhodě zahrnoval můj kostým kosu, přibližně tři vrstvy tekutého bílého pudru na obličeji a jednu velmi hlubokou tmavou kápi, která zakryla i zbytky rudého neštěstí. Zkrátka a dobře, hrála jsem Smrt a bylo mi při tom na umření.

Další pokračování děsivého odpoledne se mi poněkud rozplývá, ale bylo mi hereckými kolegy sděleno, že moje smrtka byla tak suchá, že i Sahara by vedle ní vypadala jako amazonský prales. Kamarádka, která představovala hostinskou řekla, že nejvtipnější okamžik hry nastal ve chvíli, kdy mi spadla kápě a do prostoru se rozzářily moje uši, rudé jak rajská jablíčka.

Pravděpodobně mě chtěli potěšit, ale já si ze svého pobytu na jevišti pamatuji jen strašlivou touhu utéct zpět do zákulisí a tam kdesi v koutku vrhnout zbytky oběda.

Jakkoliv jsem díky trémě a strachu ztratila z paměti jedno celé odpoledne, musím říct, že mé divadelní dobrodružství mělo veskrze pozitivní dopad. Nejen, že nemusím litovat nepodané přihlášky na činoherní herectví, ale ještě ke všemu je moje maminka šťastná, že jsem se pořádně umyla i za ušima. Ten bílý pudr totiž vůbec nešel dolů.