Soumrak svůj stín do nebe vepsal,
já padajíce k zemi hleděla do prázdna,
když déšť pozřel prach pod mými dlaněmi,
má třesoucí se kolena odmítla mne nést,
pozvedl si své paže a já upřela k tobě své toužící oči.
Když zbude mi okamžik,
požádám tě, ať už mi nelžeš,
pak tě už možná nikdy víc nespatřím,
už nikdy víc neuslyším, že mne miluješ.
Propadnu se v propast, jíž nežádám,
navždy obestřena temnými stěnami,
pak k plameni vztáhnu svou dlaň,
nedbaje bolesti v tom plamenu zapomnění,
a žár vznese se nad obzor.
Pod tíhou nového vědomí, co bolí,
ocitnu se uprostřed bouře,
v nekonečném víru nikdy nevyjde slunce,
a tvé oči vtáhnou mne kamsi mimo vědomí.
Nebudu tou, jež by směla pozbýt myšlenek v tvém náručí,
hradby nedůvěry vztyčí se výš, než dohlédnou mé pohaslé oči,
všechno doufání zbytečné, všechny prosby nevyslyšené,
v samotě přijde paprsek nového dne.
Nebylo ničeho, když pohlédl si na mne,
v naprosté ticho propadl se svět,
jen tlukot mého prokletého srdce,
kdy nebyla jsem nikým pod tíhou tvé přítomnosti,
v tom okamžiku za jediný tvůj dotek
den obrátil by se v noc a noc v den.
Teď v doufání skláním svoji ztěžklou hlavu,
když za obzorem spadla poslední hvězda,
kdesi uvnitř zůstává cosi nevysloveno,
zrcadlíce se v očích, jež nahé máš před sebou,
jako srdce, které držím ve svých dlaních před tebou,
cosi co dere se na povrch a zní to jako láska...
|