Ztráta iluzí

Přestěhovali jsme se s rodiči na venkov. Měli jsme už dost městského uspěchaného života. Lenošení před televizí, vymožeností moderní doby, upovídaných známých a nezdravé stravy závodní jídelny. Rozhodli jsme se proto přestěhovat k prababičce. Už jsme se nemohli dočkat, až dorazíme do toho starého domečku, kde elektřina je jen chatrná, postele slamníkové, dvorek prostorný, záchod suchý, kamna na uhlí, lampa na petrolej, les na dosah a pes na řetězu. Užijeme si klidu, budeme žít postaru, já budu jezdit do školy vlakem, prostě romantika.

Prababička nás přivítala s otevřenou náručí. Pohostila nás chlebem se sádlem a my byli nadšeni. Dostali jsme pokoj v podkroví s výhledem na dvorek i na les. První noc na slamnících pod péřovou duchnou byla idylická. Ráno nás probudilo nádherné kokrhání kohouta na dvoře, roztomilé mečení kozy a spokojené chrochtání prasátka. Táta nebyl sice pro bolest v zádech schopen pohybu, maminka měla od alergie opuchlý obličej a já byla poštípaná od blech jako nikdy v životě. Přesto jsme se na sebe usmívali a těšili se, co přinese nový den. Sluníčko nás lechtalo do tváří a vůně venkova lákala k novým dobrodružstvím. Vyhrabali jsme se z pelíšku a dole na nás už čekala snídaně od prababči. Zhltli jsme chleba se sádlem a mléko a pak rychle do školy. Dorazila jsem tam svěží a v dobré náladě. O přestávce jsem vybalila svačinu - chleba se sádlem a seznámila se s novými kamarády. Byli milí. Odpoledne znovu na vlak a domů. Rodiče už byli z práce zpět a prababička uvařila k obědu brambory se sádlem a pečenou kachnu. Pochválili jsme si výborný oběd a kterak není nad domácí kuchyni. Odpoledne sekal táta dříví, maminka uklízela chlévy a já plela záhony. Večer jsme pak padli na slamníky jak mrtví. Zdálo se nám, že jsme sotva oči zamhouřili, a už zas kokrhal kohout na dvorku, štěkal pes, mečela koza, chrochtalo prase a z lesa se ozývalo dupání divoké zvěře. Sotva mě přestaly svědit jedny pupínky, začaly druhé. Mamince jsme museli rozlepovat oči heřmánkem a tátu odnést na snídani, kde jsme se při chlebu se sádlem rozplývali, jaká je to nádherná romantika a o co všechno ti zarputilí měšťáci přicházejí. Rychle na vlak, ve škole chleba se sádlem, rozjívení spolužáci, oběd doma - brambory se sádlem a pečená husa, práce na dvorku, koupel v ledové vodě, protože babča dnes koupala už psa a kozu, čímž vyčerpala zásobu teplé vody, k večeři chleba se sádlem a spát.

Ráno jsme zaspali. Kohout, pes, prase a koza už dávno hulákali a my tvrdě spali dál. Probudil nás až nepříjemný zápach - všetečná babča čistila suchý záchod. Vynechali jsme připravenou snídani - chleba se sádlem, a já mazala na vlak. Ve škole jsem celý den poslouchala řev spolužáků, jedla chleba se sádlem a s úderem druhé hodiny už se zas kodrcala zpátky. Dorazila jsem vyřízená k obědu, kde se právě podávaly brambory se sádlem a pečená slepice. Odpolední nevděčná práce na tom věčně špinavém dvoře se vlekla. Večer netekla voda a ke všemu vypnuli proud, tak jsme šli po chlebu se sádlem rychle spát. Probudilo nás uširvoucí kokrhání toho přihlouplého zvířete. Táta po něm vztekle hodil kamenem a zařval, ať drží zobák. Byl to poslední pohyb, který ten den udělal. Já už vypadala, jako bych prošla rojem divokých včel, tak mne ty bestie bleší poštípaly, a maminka neotevřela vůbec oči, jak je měla opuchlé. Tak zůstali doma. Přinesla jsem jim do podkroví chleby se sádlem. Zhnuseně se do nich zakousli. Mléko tak silně zapáchalo tím nevděčným zvířetem, že jsme ho vylili. Málem mi ujel vlak. Ve třídě mě naštval jeden kluk. Posmíval se mému opuchlému obličeji a tak dlouho provokoval, až jsem nevydržela a hodila po něm chleba se sádlem. Doma, no spíš tam v tý starý barabizně, nás zas čekaly ty prokletý brambory se sádlem a pečená krůta. Na dvoře jsem ten den makala jen já. Rodiče nebyli schopni pohybu. Vyplela jsem zeleninu, podojila umečenou kozu a seřvala to líný prase, že má pod sebou zase svinčík, a já abych to po něm uklízela do aleluja.

Večer jsem se opařila vodou a po zásahu elektrickým proudem z rozbitého vypínače šla bez večeře spát. Rodiče mne politovali a stěžovali si, jak museli celý den poslouchat nervydrásající křik ptáků z lesa a nějakého starého jelena. Skrze vřískání sovy, sedící na nedaleké jedli, jsme nemohli dlouho do noci usnout. Po dvou hodinách spánku jsme se z posledních sil vyškrábali z postelí, naházeli svých pět švestek do auta, rozloučili se s udiveno prababičkou, odmítli na cestu chleby se sádlem a ujížděli zpět k městu. Těšili jsme se jak malé děti, až zase uvidíme televizi, splachovací záchod, ústřední topení, klidný hukot paneláku, teplou vodu, naše upovídané známé a vynikající stravu závodní jídelny. Najednou jsme pocítili lásku k domovu. Cítili jsme se být pravými šťastnými měšťáky.