/Jednou jsme seděli u svatého Víta v kostelní lavici. Oknem na nás sněžily barevné vločky. My už měli zakázaná všechna ostatní místa na zemi, jedině tady nás snad nikdo neuvidí a nenajde. Drželi jsme se za ruce, spojité nádoby, jeho smutek se přelíval do mě, můj do něho, navždy jsme teď smutkem spojeni, oba ho máme v krvi. To byla má svatba a žádná jiná už nikdy neplatí./
kampak ses ztratila moje modrá obloho zmačkanou duhou ve výstřihu
že chci se chvíli smát rozletům tvým když bráním nahotou cokoli je k mání kromě toho co chci mít
nesčetněkrát umíš zářit v knoflíku rozmazaně potichu
spojená ústa milenců neodpoví
|