vypuštěné ohně stromů, kymácí se zápach tancem mezi lidmi
dunivým zážehem slepé patrony rozkymácel svoje lopatky
z jednoho konce břehů musí vyznít kovem rožhavené nic
vzedmul se černý prach nárazem úderníku - jediným prstem spustil hru v šachu
v zákoutí strojek s otáčející se pannou, někdo ho musel také natáhnout
v zemi tak tiché rozpoutalo se šílenství proti hrozbě perel... óch si mé poslední já
stádo koní, moře prachu, moře lítosti a... nenávisti
jakoby...
by bylo málo všemu, co je natočené proč
zdviháš hlavu k nebi, uleháš s lítostí
brekem, zabodnutým perem v srdci
jámu kolem mrtvých úst
to vše hroutí sebe v okruhu blízkých překážek
směrem od sebe do furt
si jako tráva z vyfoukaného námořnického dechu sardinek
si i další bledě modré trenek, zas ten tvuj podělaný vztek |