Těsně za bránou kempu mám svíravý pocit v žaludku. Co by se asi stalo, kdyby teď přijeli?? Určitě by jim hned došlo, o co jde a byli by pěkně naštvaní! Co by nám udělali? S každým dalším zvukem přijíždějícího auta mám čím dál víc rozklepaná kolena. Sice jich tu zatím projelo málo, ale stejně… Neměli bychom se radši vrátit? Mohli bychom jim dát ten stan a normálně vysvětlit, že už tu nechceme zůstat. Ne, už je na to pozdě…

A tak stojíme kousek od kempu a nevíme co si počít. Na kterou stranu jet. Přece tady někde musí být nějaká směrovka?! Jenže nikde nic. I když se snažíme něco stopnout, jsme zatím bez šance. A hele… „Peťo, dívej, ten meďour zastavil! Pojď honem!“ Z krásného červeného auta vystoupil starší muž a ptal se, kam chceme jet. Nějak jsme mu vysvětlily, že je nám to vlastně jedno, hlavně pryč odtud a z Terstu. Usmál se a zavelel: „Nastupovat!“

Když nad tím tak přemýšlím, nejspíš to byl náš anděl strážnej, protože sotva jsme za sebou zaklaply dveře, všimla jsem si ve zpětném zrcátku dvou džípů právě vjíždějících do brány kempu! Rozbušilo se mi srdce. Tak jedem už, sakra! Začaly jsme toho pána nenápadně popohánět. „Kam ten spěch?“ „Ale už se těšíme na nějakou krásnou písečnou pláž.“ Jen se pousmál a šlápl na plyn. Byl to jeden z mála Italů, který uměl obstojně anglicky.  A nejen to. Znal asi dalších šest jazyků a dokonce nám povídal lámanou češtinou, že byl v Praze a líbilo se mu tam…

My jsme ho moc neposlouchaly. Patrně ještě následkem šoku jsme nebyli schopny vnímat.

Ale…kde to jsme? Na autobusovém nádraží? Aha, tak to nás zřejmě nepochopil, nebo jsme nezdůrazňovaly, že stopujeme celou cestu. Opět s úsměvem nám pomohl nasadit baťohy, pak už jsme slyšely jen zavrčení motoru a byl pryč.

Z nádraží v Terstu jsme se zkoušely nějak pěšky vymotat na okraj města a najít dálnici na Venezii. Náš orientační smysl je zřejmě nulový :o( Buď se motáme pořád dokola, nebo je Terst nekonečný. Pomalu ztrácím nervy. S takovou do večera nestihneme nikam dojet!

 Štěstím v neštěstí pro nás byli starší manželé, kterých jsme se odvážili zeptat na cestu. Shodou okolností měli za rohem na parkovišti auto a zavezli nás přesně tam, kam jsme potřebovaly.

Během pěti minut jsme už seděly v dalším autíčku a šupajdily si to směr Benátky. „Chcete až do Benátek?“ zajímal se nepříliš sympatický řidič se žlutým chrupem. „Tak co, Peťo, pojedem? To město na vodě jsme taky přece toužily poznat, ne?“ ptám se přesto, že bych vlastně radši zbytek téhle „dovolené“ strávila v krásným kempu s krásnou pláží. „Ne, já bych už fakt radši jela někam k moři s písečnou pláží.“ To jest  verdikt. „Ne, vysaďte nás, prosím a výpadovce na Latisanu a Lignano.“ „Jak je libo, dámy,“ usmály se žluté zuby.

Vítr z otevřeného okýnka mi cuchá vlasy. Opřu hlavu o opěrku a zavřu oči. Jsme teprve druhý den v Itálii a kolik toho už máme za sebou. Jestli se tu všechno odehraje tímhle tempem, moc si neodpočineme. To je zvláštní… ještě jsem ani jednou nezalitovala, že jsem se do toho výletu pustila. Vlastně ani nemám proč litovat. Chtěla jsem dobrodružství, tak tady ho mám. Jenže jsem si chtěla i odpočinout, nabrat nový síly a pořádně se konečně opálit! To všechno snad ještě přijde…Máme přece před sebou ještě osm, doufejme, nádherných dní.

„Tak jsme tady!“ Z bloumání mě vyruší ukřičený italský řidič. „Jo, jo, děkujeme!“ Vystoupíme, nahodíme na záda ty naše příšerně těžké bágly a „náš“ jezdec zmizí v prachu.

Je strašné vedro. Uf. Jak svůdná je představa koupele v moři.

Asi šestý řidič se nad námi slitoval. Byl to sice trochu podivín, ale jel na Lignano:o) Delší prstýnkově zatočené vlasy mu tančily před obličejem tak, že jsem měla chvílemi pocit, jako by ani nemohl vidět kam jede. Nicméně na Lignano nás dopravil živé a stihl nám i poradit, kam máme jít. Řekl: „ Lignano Sabbiadoro.“ A rukou naznačil směr:o)

Jsme holky šikovný a tak se šťastným výrazem ve tváři po chvíli stojíme před velikánským trojúhelníkem tvořícím bránu „Campu Sabbiadoro“. Vzápětí máme možnost od mladého sympatického recepčního zjistit, že nás ubytování pro dvě osoby a stan na den a noc přijde na 31.000 lir. Jelikož se za chvíli začne stmívat, musíme chtě nechtě přijmout. Za zkoušku nic nedáme, ne? Ale já moc doufám, že se nám tu zalíbí…