Při tom všem na čem mi záleží.

Zavírám očka a zatínám pěsti.

Nebeské brány se otvírají a

sv. Petr nestíhá.

Slabý svit svíčky a odrazy budoucnosti

na hladině svaté studny.

S věčným a ledovým pramenem.

Kde královna zemřela.

Život tryskající z ran Krista

a věčná oddanost kříži.

Bůh a mé srdce v záhybech víry,

křižovatky mysli

vlevo či vpravo.

Noční květy a denní záře

bez nebeské modři se houpaj mraky

jen tak,

prostorem a okolo Země.

Zrychlující se čas se tepem srdce

z nitra planety a

z nitra tvorů naplněných vším.

Od jednoho nekonečna ke druhému.

Z jedné strany na druhou a

jen Enigma umí vrátit čas.

A do Benátek je tak daleko.

Bylo tam hezky.

Přes hory a doly

naštěstí ne přes moře.

Co se za dálkou skrývá?

Jen další blízkost, stovky domovů

a spousta domácností.

Malé plačící děti

jejich divocí sourozenci

ti si připadají až po hlavu

utopení

v neurčitosti dospívání,

hledající mladí a doufající

čistá srdce jako nepopsaný list

duše právě narozených tvorečků.

Když skřivan se naučí zpívat

a kráva bučet

naučíme i my

naše děti milovat.

Žít pro něco neurčitého a přitom

tak krásného,

jako je východ slunce a

příroda sama.

Mít svůj klid jako

hladina moře po bouři.

Dívat se na děti

hrající si na písku

hádající se o houpačku

hledající únik do osamostatnění.

Rytmus kankánů prořízne občas

vzduch

jako ostrý blesk

z čistého nebe.

po chvíli vše zapomenuté.

Pomíjivost.

Na věc s osudem a ve svém

ranečku si neseme jen vlastní činy,

hříchy a myšlenky.

Nikdy jsme si nebili blízko

a nikdy si nikdo nemůže být blíž

láska se nedá vynulovat ani smazat.

Dá se prožít

protrpět

minout.

Kde budem při příštím setkání?

V které galaxii

a ve kterém století?

Pustíme pár bílých holubů

po nich nám zůstanou

jen prázdné ruce.

A v očích tichý svit,

tak tady už slova nestačí.

 

Jaké vykoupení čeká sebevrahy?

Bože dej jim tu nejkrásnější zahradu.

To nejmilejší, co si zaslouží.

Bože, dej jim sebe.

Dej se svým dětem.

Nám, tápajícím dej pár facek

ať neplýtváme

nejcennějším darem.

To nejdražší vykoupení bývá

tady

na Zemi

a pokud vím,

ještě ho nikdo nepřežil.

Při slunečním svitu

a dohasínající svíčce

se spící dítě usmívá.

Vzduch voní dětským krémem

tiše se vytváří nová osobnost.

Čím je ti těď matka

a čím kdy byla?

Tím čím bude vždycky.

Vlastní dítě

nikomu

ze srdce nevyrveš.

Jinak to není člověk

a už vůbec ne zvíře.

Od zvířat se máme hodně co učit.

 

Prokletí mívají pravdu

tu mnohatvářnou osobnost

bezohlednou

k jednotlivcům.

Každý jí mívá

tu svou ve svém pojetí.

 

Při tomhle toku zas dojde ke stavu deprese.

Stojí mi to za to?