Hledám k lásce navrácení,
jsem však ve věčném zatracení.
Nemám sílu, nemohu…
To věčné prokletí jen ve snech přemohu.
Se závistí sleduji,
jak se druzí lidé milují,
oni necítí beznaděj,
protože štěstí mají habaděj.
Nemám nic, nejsem nic,
pesimismus políbil můj líc.
Ke kráse již není návratu,
neboť proti zlu nemám žádnou záplatu.
Vše mizí v tůni zapomnění,
nade mnou nastalo potemnění,
toť zatracení,
z něhož úniku není.
Až se probudím ze svého snění,
možná se toho dost změní,
kletbě ale nemohu stále uniknout,
dokud sebe nenechám zaniknout.
Vnímám jen křik, pláč a trápení,
protože lidé někdy jednají jako smyslu zbavení.
Samota mě svými pažemi objímá,
ach, jak mě vše co vidím, dojímá.
Bohužel již není možnost měnit něco zpět,
jak chmurný a temný je tento svět,
ačkoliv mnoho lidí to nevidí,
poněvadž smrt a zoufalství za nimi neslídí.
Zub času, jenž je v každém jsoucnu,
ví, že jeho konec přijde v budoucnu.
Mé kosti se v těle odvápňují,
kousky života se ze mne postupně odlamují.
Tupě hledím do zrcadla,
jsem si vědom, že smrt nade mnou zavládla.
Padám na koberec, v očích vzhled lítostný,
a tak končí můj život nicotný.
Srdce mé přestalo bít,
má mysl již přestala naivně snít.
Definitivně poražen,
vykoupením z života obdařen.
|