Topily mě její oči,
Jak byly krásné.
S bolestí jsem věděl, že se loučí.
Ta nyní již ztracená – jak je to jasné.
Ona, jež se mi ztratila,
odešla pryč z mého světa nicotného,
aniž by mi letmý pohled oplatila.
V žití již nespatřuji nic výhodného.
Zlatá záplava vlasů na jejích ramenech
mě ozařovala každý den.
Mé srdce se topilo v plamenech,
ale připadá mi, jako by se mi zdál pouze nějaký sen.
Byla tou krásnou blondýnkou,
Která mou duši učarovala,
Nyní je však pouhou vzpomínkou,
která jako by si ze mě utahovala.
Ona, ta jednou pro vždy ztracená
snad ve hvězdách, snad v modré obloze.
Kdy bude daň, kterou mám, konečně splacená?
Má duše zůstala v bolestivé poloze.
Její bledá kůže občas zbarvená do růžova,
její krásná, milá tvář…
Již nemohu napsat dalšího půl slova,
neboť mne oslepuje jakási zář.
Ona, ta navždy ztracená,
Jež zmizela jako sníh v letním parnu,
láska zhacená,
díky níž tak rychle stárnu.
|