Vstoupila jsem do nového hypermarketu u Anděla. Ne že bych podobná zařízení vyhledávala. Právě naopak, ze všech sil se jim snažím vyhýbat. Ta spousta lidí všude a hrozná nepřehlednost mi nedělá nejlíp. Tentokrát se ovšem nedalo nic moc jiného dělat. Zavinila jsem si to sama. Přece jsem už jak dlouho věděla, že kamarádka bude mít v neděli svatbu, a až teď v sobotu jsem si uvědomila, že by nebylo špatné jí něco koupit. Nejlépe nějakou milou maličkost, kterou by si mohla v novomanželském bytě někde vystavit. Třeba keramickou nebo skleněnou. Co se dá tedy dělat, nezbývá mi, než teď, v hodině dvanácté, vlézt do jediného otevřeného obchodu, který je po ruce.

  Zorientovat se mi samozřejmě činí značný problém. Poslušně klušu rozlehlou halou s davem, jen se snažím rozhlížet, kde by se tady dalo něco koupit. Ono to není vůbec jednoduché – obchodů je tu spousta, všechny pěkně naskládané jeden vedle druhého, a kdo by se v tom vyznal. A když ještě nevíte, co přesně byste chtěli, tak to máte holt těžké. Nějakou dobu pokukuji po výlohách, občas někam vlezu, ale zatím se mi nedaří najít nic ani vzdáleně podobného tomu, co bych chtěla.

  Když dorazím až na konec haly, všimnu si něčeho, co by mi orientaci mohlo pěkně usnadnit – plánku. Radostně k němu přijdu a začtu se. A nestačím se divit! Zjišťuji, že pasáže mají sice krásně české názvy Orlice, Labe, Vltava či Svitava (náměstí Krkonoše či náměstí Jeseníky už mi tedy tak libozvučně nezní), zato v názvech obchodů se čeština kamsi vytratila. Připadám si, jako bych se nacházela v nefalšované cizině. Obchody jsou sice velmi povšechně rozděleny českými termíny – Oděvy, Obuv nebo Sportovní potřeby – pod každým z nich je však jen přehršel cizích názvů. Zírám jak Alica v krajine zázrakov. Až na detaily – Kožešiny Trutnov – nemám vůbec ponětí, o co se jedná. Zajímalo by mně, co řeknou lidem výrazy jako Bel et Blanc, Valmont, Clés Minutes nebo Mister Minit. Mně tedy neříkají nic. A kde bych mohla sehnat sklo nebo keramiku, to se mi z tohohle opravdu vyčíst nedaří. Každou chvíli si musím znovu uvědomovat, že se doopravdy nacházím u nás, na svém rodném Smíchově.

  Po marné snaze proniknout do tajů této cizojazyčné tabule rezignuji a vydám se hledat na vlastní pěst…Po několika dalších desítkách minut a mnoha a mnoha prohlídkách obchůdků (některé z nich znám z obou stran, protože mě nenapadlo, že obchody mohou mít i více východů), nacházím ve chvíli, kdy už sama nevěřím v úspěch, věcičku, která mi připadá k danému účelu vhodná – keramický zvoneček ve tvaru ptáčka, navíc za přijatelnou cenu. (Žádné skleněné zboží se mi za celou dobu objevit nepovedlo.) Platím a mizím. S vědomím, že si příště dám pozor, abych už nic nenechávala na poslední chvíli…