Ride, si sapis

Ještě než rozrazil čistotou svou utkvělý zápach tábora, přivál vítr zvěst o jeho příchodu. Rychleji šířila se mezi vojáky než šířila by se mezi stařenami na trhu. Vyzáblé tváře pozorovali jezdce z pod svých kápí. Hlad nesvědčil vojákům římským, jenž ověnčil jejich tváře. A oči skelné, oči zrcadlící prožitý strach, stále však klenoty, poslední opevnění člověka, hleděly s nadějí na bílého koně, jenž nesl jim snad na zádech spásu. Oheň sám oděn v barvu sněhu hnal se jejich řadami. jako vítr hnal se, co rozežene pochybnosti. Jako vítr hnal se a před ním jeho zvěst.

Posel ! Posel z Říma ! Šepot doufajících hlasů svázaných okovy obav nezesílil dnes v provolávání slávy. Podivným tichem obestřen byl jeho příchod. Ruce i vzduch chvěly se očekáváním. I jazyky ohňů pozbyly své sytosti. Jako by se nemohly rozhodnout, zda zhasnout či vzplanout jasněji něž předtím.

Posel ! Posel z Říma ! Jaká slova asi nese ten muž skrčený s hnědém hábitu ? Jaká slova třesou se svinuta do pergamenu na jeho bedrech ? Jaká slova nařídila bez zájmu ústa kdesi v Římě, ústa zmožená nočními orgiemi, ústa čerstvě omyta v horké lázni, ústa rozhodnuvší o jejich životech ? A jsou-li vůbec pevně dána slova na svém svitku či získají pravý tvar až před zraky Omniovými ? Snad bude jejich velitel správně číst..

Posel ! Posel z Říma ! Je konec s čekáním ! Jedno již, nese-li rozkaz k návratu či k boji. Pryč jen s tím čekáním, prázdnotou, jež pomalu stravuje už tak ohlodané duše. Ta horší je než smrt. I návrat bez vítězství, jenž vždy nese v sobě potupu ať zaslouženou či ne, i ten zdál se jejich skelným očím příjemnější než prázdné čekání.

Posel ! Posel z Říma ! Život či smrt ! Jed nebo lék ! Oheň či zima ! Bláto či nebe ! Cesta nebo zastavení ! Hrůza či naděje ! Vpřed nebo zpět ! Pryč s nejistotou !

Znaveného koně svého zastavil posel před stanem Omniovým a ztratil se vojákům v řásňoví špinavého sukna. Nedlouho trvalo, něž znovu vynořil se a bez pozdravu naskočil na svého bělouše. Úprkem hnal se, jako by svého koně schvátit chtěl, zrak k obzoru upřený. Snažil vyhnout se stovkám těch tázavých pohledů, jejichž sílu nesnesl by. Ale nebylo třeba. Oči vojáků obraceli se ke stanu velitelově a naposledy čekaly beze slov. Omnias již ví ! Omnias ví !

Omnias věděl. Skrze plameny žhnoucí z rozkazu hleděl kamsi do prázdna. Třímal jej v ruce, dokud nezbylo než popela, jenž po hlíně pak rozprášil. Boj ! Boj, hnalo se mu hlavou a odráželo o lebeční kosti. Boj !, tlouklo jeho srdce, které tak nenávidělo válku. Cítil pohledy mužů jemu svěřených, cítil jak pronikají skrze plátěné stěny jeho stanu, jejich otázky jako mravenci sbíhaly mu po kůži. Nechtěl jim lhát. Nechtěl poslechnout rozkazu. Nechtěl nést tíhu rozhodnutí. Ale nesl ji. Boj, naposled pro sebe zašeptal si a vykročiv ze stanu zůstal vznešeně stát před zraky svých mužů.

Nelíbil se jim zachmuřený výra velitele Omnia. S nelibostí pozorovali nepatrný třes jeho ruky. Jak veliký mohla mít drobnost význam v této chvíli ! Hle, již vztyčil hlavu, hle, již opět usmívá se. Však cosi smutného je vidět v jeho úsměvu. Záchvěvy radosti střídaly záchvěvy zklamání, hemžení jejich připomínalo tiché chvění slunce v parném dni, slunce italského. Jak toužebně čekali jeho slova. Jediný okamžik nebylo lze vydržet po měsících čekání. Již, již otevírají se ústa Omniova, již nabírá vzduch do plic svých, již vzdmíhá se mu plát na hrudi k prvním větám. Pryč, pryč ztratí se nejistota, hrůzný jejich nepřítel.

Promluvil, v hlase tón hromu bleskem svázaného.

" Mužové římští ! Věrní moji blízcí ! Snoubíte v sobě lstivost vlčí se lví sílou. Když uzří vás ve zbroji, i mráz se třese, ač nesete v sobě oheň jasný hvězd. Mužové římští ! Přátelé moji ! Vám patří meč můj i štít, vám patří mé srdce. Že jedním z vás jsem, větší je mi ctí, než že stojím ve vašem čele. Kterýkoliv z vás je hoden stát teď na mém místě. Posel přivezl rozhodnutí, mužové římští ! Pevnější než skála v řadách svých, slyšte z mých úst jeho znění. Zítra, už zítra v slavnou povedu vás bitvu, mužové římští ! Společně velkého dobudeme vítězství, ještě než utopí se slunce ve svých rudých slzách, vy a já, lvi italští ! Je konec měsíců temného ticha, zítřejší úsvit doprovázen bude naším řevem. Naostřete zbraně své, mužové římští, zítra velká čeká nás bitva !"

Ticho nad táborem římským, jímž nesl se mocný hlas Omniův, protnul poslední jeho vykřičník. Vykřičník, který klesal po tíhou kypějícího provolávání slávy. Stovky srdcí znovu rozžala ta slova, stovky hlasů volaly bujaře pro sebe samotné. Jen Omnias zamlklý vrátil se do svého stanu.

Ústa, jež jméno Variino s takovou láskou na vzduch vypouštěla, ústa zbožňující debaty filozofů, ústa, jež tkala krásné verše ze světla jen a větru, ústa znalá řečtiny i jazyků hispánských, prokletá ústa, ústa zneužitá, čemu nucena jste nyní sloužit ?! Nemohl, nemohl jinak. Nebyl schopen při pohledu na jejich propadlé tváře, nebyl schopen říci jim, že další měsíce mají čekat, možná roky. Nenáviděl řev válečný, nechtěl již více meč nořit do těl beze jména, byťsi patřila barbarům. Nesnášel válku a přece zítra muže své na smrt poved, a přec pro ni zradil dar slova, do vínku mu bohy daný. Nemohl jinak. Nemohl nechat je dál žít v čekání.