|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Všichni moji blízcí ... někdy až moc
Autor: Lamarski (Občasný) - publikováno 19.11.2007 (15:28:59)
|
|  |
Všichni moji blízcí … někdy až moc
Jednu tetku v příbuzenstvu nikdo příliš nemusí. Když přijde na dotyčnou osobu řeč, jsou to především stesky nad chováním, jednáním a řadou vyjmenovaných sprostých slov. Ani jedna ani druhá strana si to, jak se říká, z očí do očí nevyříká. Od dob, co i starší generace sáhla po mobilu, jsou tu esemesky, které řeknou víc než dost. Odosobněná anonymita telefonního hovoru umožňovala třísknout sluchátkem a pěkně si tak vybít zlost. Dnes už zuřivé típnutí červeného tlačítka nepomáhá.
Tetčina hysterie a záchvaty nenávistného vzteku se střídají s návaly upřímné euforie, kdy by se rozdala do posledního halíře. Když optimistická vlna opadne, je schopna vyčíst i tu mokrou nit, co na vás po jejím slovním náletu zůstane. Často přemýšlím, jak se dá čelit takovému nekontrolovatelnému ataku, aniž člověk ztratí lidskou tvář a důstojnost. Pohádat se jak koňští handlíři na rynku jde celkem každému. Pak je možné uplatnit pořekadlo ´na hrubý pytel, hrubá záplata´. Ovšem oba scénáře připomínají nikdy nekončící telenovelu. Co takhle ignorace, dělat takzvaně mrtvého brouka? Na chvíli zcela určitě. Pak se ale ozve poťouchlý hlas vnitřního já a ptá se: „Mám si tohle nechat pořád líbit?“ Zvlášť, když už posté posloucháte, jak jeden/jedna nemá žádné peníze. „Nemůžu si nic dovolit,“ lká, zatímco vám vnucuje fotky z poslední dovolené před třemi týdny na ostrovech. A člověk trpělivě prohlíží místa, která mu nic neříkají a ze slušnosti vštípené maminkou poslouchá zážitky, které neprožil.
„Tady ´Viliam Valis´ dal na prdel Anglánům,“ zaspíkuje s řádným přízvukem. Do dlaní přibyde padesátásedmá fotka s výhledem na střechy neznámého města. Duchem proběhne padesátésedmé ´hm, pěkný´ a nahlas pronese jednu z vypilovaných společenských frází, co neurazí a neprozradí probouzející se nudu.
Také si říkáte, co by se stalo projevit konečně upřímně to, co si myslíte?
„To se nedělá, je to nezdvořilé, takhle jsem tě nevychovala,“ připomene se bdící patron matčiny výchovy. Budoucí výčitky znemožní akci ´myslím a říkám to upřímně´.
Tak jak se vyvarovat podobných návštěv?
Nezvat je. Vždy je zde nějaká ta výmluva, že: nejsme prostě doma, přijde někdo jiný, uklízí se po malířích. Funguje to, jen po sedmé jste v podezření, že si vymýšlíte. Nasadit úsměv číslo pět a přetrpět nechtěné už tu bylo. Asertivita typu: nezlob se, nehodí se mi to, je podobná zákopové válce. Vydrží dlouho, ale není vítězů ani poražených. A neeliminuje to skutečnost, že se prostě nesetkáte náhodou někde jinde. Kde je ten úžasný recept, jak se bránit výlevu všech slovních splašek a výčtu živého mrtvého inventáře. Můžete v situacích, kdy se úsměv vytratí a nálada jde za ním do zadních nejtemnějších míst na vašem těle, vyrazit na trestnou výpravu. Pak ve frontě emocí o stupínek povýší vztek a primitivní chuť pomstít se. Za hromadou výčitek a popisu, jak moc jste oškliví a zlí, se vyvalí hádka ve stylu Ecce Homo Homolka. Konec v nedohlednu, zůstávají jen pánové Ping a Pong. A nebo se na to prostě vykašlete, vše s radostí odkývejte a přidejte svou vlastní trošku do mlýna. Čím víc, tím líp.
„Ano, máš pravdu, jsme sobečtí, oškliví, zlí, nevychovaní, sprostí … a taky nechodíme daleko pro ránu!“
Kdyby nic jiného, vezme to dotyčné osobě slinu z úst, protože vše, co chtěla říct, už jste řekli za ni.
Bohužel nejhorším zjištěním na konci zůstává fakt, že kus tetky přebývá i ve vás samotných. Jen si vzpomeňte, kolikrát jste nutili svým známým barevné vzpomínky na lesklém papíře formátu 10x15, nebo je zahlcovali hodinovým vyprávěním o tom, co se vám stalo tam či jinde. Jste si jistí, že je to opravdu zajímá?
|
|
|
