CESTA OSUDU
Utíkala pryč. Musela rychle z lesa. Ohnivé plameny jí doháněly jako smečka rudě zbarvených vlků. Všude kolem se vznášel oblak dýmu. Běžela jako o život. Byl to nerovný souboj, oheň postupně zaplavoval celý les a měnil ho v nebezpečného protivníka. Těsně před ní spadl další mohutný kmen. Už jen kousíček, už by byla pryč z té ohnivé brány, avšak plameny najednou oživly a znemožnily jí únik na mýtinu. Srdce se jí sevřelo a strachem ani nedýchala. „Co teď?“. Nad její hlavou se tyčil vysoký smrk. Plameny ho začaly mlsně olizovat. Brzy spadne na zem a ukončí tak její trápení. Clarye před očima probleskl celý její kratičký život.
Za hradbou plamenů se objevil stín. Stále víc se přibližoval, až proskočil sebevědomě hořící peklo. Byl zahalený v plášti, zajisté to byl muž, pomyslela si a zvedla hlavu. Strom se nebezpečně nakláněl. Nebylo možnosti úniku. Postava se k ní přiblížila a zahalila Claryu do pláště. Běželi spolu vstříc ohnivému nepříteli. Začala kašlat. Dým jí zabraňoval dýchat. Kašlala víc a víc.
„Echm Echm,“ probudila se. Byla celá zpocená a po místnosti se válel dým. „Kruci,“ zaklela a rychle vstala. Podívala se na protější stranu pokoje. Tam klidně spala její sestra. Plameny zatím nebylo vidět, ale za chvíli tu bude nedýchatelně. Nejspíš hořela střecha. „Fenello, vstávej honem!“ křičela na svojí sestru a ve spěchu popadla luk a jednoruční meč, dar jejího otce. „Fen, vstávej,“ ale Fenella dál spala. Přiběhla k posteli a zatřásla se svou starší sestrou. Fen se začala se zavřenýma očima líně protahovat. „Clay, dyť je ještě noc, běž spát,“ potom však ucítila dým. Lekla se a začala se dávit přívaly šedého kouře.
„Pojď,“ Clay ji chytila za ruku a jen v noční košili vyběhly před domek. Otočily se naposledy na svoje obydlí. Vyrůstaly tu od mládí, ale teď se jejich domov mění ve vysoko šlehající vatru. Měly štěstí, že se probudily včas. Stály by tu před svým domkem ještě dlouho, avšak uslyšely hlasy. Vesnicí se rozléhaly výkřiky lidí, zvuky kopyt a řinčení oceli. Co jen se děje s poklidnou vesničkou? Stály jako sochy, nemohly se ani pohnout. Se strachem vyčkávaly co se bude dít dál.
Znenadání z protější ulice vyběhla dívka. Tvář měla sevřenou strachem a v očích slzy. Proběhla kolem nich a nejspíš si jich ani nevšimla. Děvčata zůstala stát jako opařená. Co se stalo té dívce? Proč utíká s tak velkým strachem v očích? Co hrozného jí pronásleduje?
Po chvíli za ní vyběhlo několik mužů. Byli to vojáci, to oni se jim rozhodli ztrpčit život. Na sobě měli kroužkové brnění a v ruce těžké meče. „Clay, já mám strach,“ koktala Fenella. Clay ho měla také, ale snažila se sestru uklidnit: „Neboj, pojď musíme se rychle dostat do lesa.“ Vojáci je ještě nezpozorovali. Horlivě se snažili chytit onu dívku, snad se jim povede proklouznout. Chytila Fen za ruku a utíkaly se skrýt do nejbližší temné uličky. Kolem bylo slyšet křiky vesničanů. Muži se snažili bránit vesnici a ženy plakaly nad krutými souboji. Obě dívky se schovaly u staré chatrče a nechaly přeběhnout skupinku opilých vojáků. Pak zas vyběhly do stínů ulic. Pod rouškou noci se jim možná povede nepozorovaně utéct z vesnice.
„Podívejte, támhle“ ozval se hluboký mužský hlas. Fen se otočila. V dáli za nimi stál podsaditý muž. Svojí postavou připomínal medvěda. Neměl brnění a jeho tělo chránila jen kožená vesta. V jedné ruce držel provaz a v té druhé válečnou sekeru. I z dálky byl vidět úšklebek na jeho rtech. Za ním vyšla ze stínů trojice mužů.
„Rychle“ vykřikla Fen a obě utíkaly ze všech sil. Nezvaní návštěvníci se také dali do běhu. Stále víc je doháněli. Kolem hořících domů už nebyli žádní vesničané, kteří jim mohli pomoci.
***
Projížděl lesem. Už je to celý den, co opustil své panství. Jak rád by se vzdal dalších hrůz bitev a uháněl zpátky do tichého klidu jeho domova. Snad se do něj vrátí živ a zdráv. Teď musí jet naproti svému nepříteli a zahnat ho za hranice vlasti. „Myslíš si že jsme udělali dobře, Yane?“ vytrhl ho ze snění jeho nejlepší přítel „No, doufám že ano,“ „ale když potkáme armádu?“ -„Jestli na nás chystá Locwood a ti jeho povedení vojáci lest, tak musíme včas proklouznout.“ „Hm, to bychom je museli objevit dřív než oni nás.“- „Přesně to mám v plánu,“ ušklíbl se Yan „a kdyby se něco stalo, tak jsou naši vojáci jen den cesty za námi.
Neměj strach a bedlivě sleduj okolí.“ Mlčky jeli dál do hlouby temného lesa.
„Slyšíš to taky Myerne?“ zeptal se tiše Yan „Ano, nejspíš nějaké zvíře.“ „Řekl bych že ne, poslouchej lépe, zní to jako boj, nedaleko někdo určitě bojuje.“ Myern se snažil víc zaposlouchat do podivných zvuků. „Možná máš pravdu, ale nemusíme být u každé bitvy,“ snažil se přesvědčit Yana, ale ten už uháněl se svým koněm za podivnými zvuky. Ač nerad, vydal se za svým přítelem.
Projeli na okraj lesa a ukryli se za velkým dubem. Před očima se jim naskytl hrůzný pohled. „To ne!“, vykřikl zděšeně Yan. Kousíček od lesa spatřili malou, dýmem zahalenou vesnici. Polovina domů planula rudým plamenem. Ulicemi se proháněla část Lockwoodova vojska. Bojovali s vesničany a odváděly jejich ženy v provazech. Zahlédli dvojici dívek, jak utíkají mezi posledními domky a snaží se dostat směrem k nim, k lesu. V patách mají skupinku chlípných vojáků.
Nejspíš je na kraji vesnice dohoní. Yan pobídl koně a vyjel naproti dívkám. Myern neutajil nesouhlasný povzdech, avšak nechtěl nechat přítele samotného proti přesile. Dojeli na kraj vesnice. Všude zatím liduprázdno. Sesedli z koní, a nechali je odběhnout dál. Vytasili z pochvy meče a šli naproti nepříteli. Ostražitě naslouchali zvukům, ale všechno bylo zatím daleko. Prošli na konec ulice, když tu, z vyběhly dívky.
Rozpuštěné vlasy a bílé vlající košile jim dodávaly nadpozemskou jemnost, která kontrastovala se strachem v jejich očích. Jakmile je zahlédly, zastavily se.
Jedna dívka měla vlasy ohnivé jako zapadající slunce, ta druhá oříškově hnědé, ve vlnách jí spadaly na ramena. Podíval se do jejích zelených očí a čas jakoby se zastavil. Viděl v nich nespoutanost a odvahu. Připomínaly mu jarní louku. Na ty oči už nikdy nezapomene. Opětovala mu zkoumavý pohled a v něm se něco změnilo. Jejich srdce si byla podivně blízko. Mohli by tu stát takhle celý život. Byl pevně rozhodnut odvést jí od všech potíží. Jeho srdce zahořelo podivnou touhou chránit ji. Nechápal své pocity ani, kde se v něm berou.
***
Hned, jakmile vyběhly z té uličky a uviděla ty dvě postavy, Clayr poznala, že by jim mohly pomoci. V jejich očích bylo cosi dobrého. Zalíbil se jí ten s černými havraními vlasy a vyšší postavou. Díval se na ní velmi zvláštně. Doslova jí uhranul pohledem. Nechápala proč se na ní tak dívá, ale pohled jeho azurově modrých očí jí dodával klid. Mohla by se utopit v té jasně studánkové barvě. Dívali by se na sebe ještě hodně dlouho, nebýt těch proradných vojáků.
Za svými zády uslyšela varovný výkřik. Byla to Fen. Ani nevěděla jak se sama dostala tak blízko k cizinci. Rychle od něj odtrhla pohled a s mečem v ruce byla připravena čelit nebezpečí. Fenella rychle proběhla kolem ní a schovala se za oba cizince. Obě věřili že jim pomůžou, a naštěstí se nemýlili. Postavili se každý po jednom boku Clayr a vyčkávali na kontakt s nepřítelem. Proti nim se objevili čtyři muži. Byli od nich tak patnáct kroků daleko. Jak jen tohle může dopadnout, pomyslela si Clayr a otočila se na sestru. Ta byla schoulená u staré zdi jednoho domku a strachy skoro nedýchala. „Cha, tak holčička si přivedla kamarády!“ vykřikl pobaveně jeden z vojáků. „Aspoň bude víc zábavy, takový chudáčky přemůžeme hned, jestli hned neutečou, a nevypustí duši uprostřed týhle špinavý cesty!“ Myslím že za to ty holky ani nestojí,“ ozval se další a všichni se hlasitě rozesmáli. Clayr pohlédla na své spolubojovníky. Rozhodně to nebyli „chudáčci“. Jejich vysoké postavy zářili zdravím. „Dobrá, zvolili jste si sami,“ vykřikl ten se sekerou a rozběhl se proti nim. Pak se přidal zbytek vojáků.
„Počkej“ zašeptal ten vyšší muž po jejím boku, když se chtěla vrhnout vstříc nepříteli. Nechali útočníky přiblíží a pak zaútočili všichni najednou. Proti ní se rozmáchl muž s velikým mečem. Nebyl tak obratný jako ona, ale měl ohromnou sílu. Chvíli odrážela jeho útoky, ale pod jejich vahou jí začala brzo brnět ruka. Výpady byly stále silnější. Už myslela, že upustí meč, ale nesměla dovolit těm ničemům, aby jí přemohli. Musela ho porazit, než to udělá on.Udělala krok vzad a nechala ho, aby se rozmáchl mečem. Pak rychle zaútočila. Tuhle taktiku jí naučil otec, věděl že je zdatná šermířka, ale proti silnějšímu nepříteli by jinak neměla šanci. Bodla ho přímo do srdce. Čepel okamžitě projela tunikou. Muž se chytil za rudník, ale rukama stále přidržoval meč. Divil se, že ho přemohla holka. Spadl na zem a jeho tunikou začala prosakovat krev. Obličej se mu zkřivil do křečovitého výrazu a on vydechl naposledy.
Zakryla si rukou ústa, aby ztlumila výkřik. Pomalu ustupovala od muže, kterého zabila. Ona někoho zabila, nemohla tomu uvěřit. V celém svém životě nemusela někoho zabít a teď tu stojí, před vojákem, jenž se topí ve vlastní krvi její vinou. Rozhlédla se po ulici. Vzala z prašné ulice luk, který nejspíš v zápalu boje upustila. Jejich zachránci stále bojovali proti nepříteli. Jeden v mžiku proťal hrdlo protivníkovi a běžel pomoci svému příteli proti přesile.
Otočila se ke stěně domku, kde měla být její sestra. Ani hasnoucí oheň a linoucí se tma nemohla zakrýt to prázdné místo. „Fen!“ vykřikla a běžela ke stěně. Chvíli se rozmýšlela, kdyby mohla být, ale před očima se jí odvíjeli samé zrůdné obrazy a ona dostala strach. Opatrně nahlédla za roh stavení. Clayr se zarazila. Byli tam tři vojáci. Neskrývali své špinavé zuby a hlasitě se smáli. Jeden držel její sestru. Po krku jí přejížděl dýkou. Fenella byla vážná, ale v očích jí jiskřily slzy. Clayr si stoupla doprostřed ulice. Vytáhla šíp a napnula tětivu. „Okamžitě jí pust ty zbabělče!“ namířila na muže s dýkou. Vojáci se znova rozesmáli. Byli opilí na mol. „Tak tys nám zabila kamaráda, tak se dívej co udělám já s tvojí kamarádkou!“ zakřičel a nožem přejel po Fenellině hrdlu. Dýka zanechávala krvavou stopu. „Ne!“ vykřikla Clay a povolila tětivu. Šíp prosvištěl vzduchem a zasáhl vojáka do hlavy. Zhroutil se k zemi a s ním i Fen. Teď už Clayr nevadilo vraždit. Ona to potřebovala. S mečem běžela naproti dalším dvěma vojákům. Před očima stále viděla onu scénu, jak její sestra ztrácí vědomí, jak kapka krve střídá další kapku a ona umírá. Už nemá nikoho. Co jí sejde na životě, když nemá pro koho žít. Teď prahla po pomstě. Zuřivě napřáhla meč a zaútočila na vojáky. Byli dva, ale alkohol zatemnil jejich smysly. Vrhla se do boje a bojovala jako lvice. Nebezpečně kroužila mečem a zasazovala smrtelné rány. Jeden protivník v mžiku padl mrtev k zemi. Další už se držel jen stěží na nohou. Podcenili ji a ona toho využila. Zabodla svůj meč do jeho hrudi. Vykřikl a padl na kolena. Stále do něj bodala. Nevěděla jak jinak se zbavit žalu. Byla to její sestra, její malá, nevinná sestra. Jestli si někdo nezasloužil umřít, tak to určitě byla ona. Muž padl na zem a ona utíkala k jejímu tělu. Nedýchala, opravdu už nežije. Chytila ji za ruku. Lehla si vedle ní do prachu cesty a plakala a plakala.
***
Hrozně jí bolela hlava. Snažila se vzpomenout si, ale nešlo to. Její poslední vzpomínka byla smrt Fen.Visela za spoutané ruce na jakémsi kůlu. Na víc si nevzpomene. Kolem ní bylo spoutáno ještě několik žen, ostatní dívky stály v první linii. Některé obličeje poznávala, byly to ženy z její vesnice.
Za nimi se rozléhalo vojsko. Před očima se jí zatmělo a ona padala do černé tmy. Bezedné studny, odkud nebylo úniku. Propadala se hlouběji, už už si myslela, že tma jí pohltí a sevře tak celé její tělo. Ale studna nebyla bezedná. Někde dole, uprostřed ničeho, zářily dvě oči. Jasné jako modré nebe a hluboké jako horská tůň. Zadívala se do nich a tma se začala rozpadat. Prázdnota vyprchala.
„Yan“ vyřkla potichu a otevřela oči. Začala si vzpomínat. Nádherně si minulého večera povídali. Začala už věřit, že získala opravdového přítele, snad i víc. Šla se ochladit k potoku. Jakoby znovu procházela křovím za táborem a jen s loučí hledala zurčící potůček. A pak, zaslechla kroky a poprvé se ponořila do té temné prázdnoty…
Nechala se ovívat větříkem. Ruce už skoro necítila, ale bylo jí to jedno. Chtěla ještě jednou pohlédnout do těch vřelých očí a zapomenout na celý svět…
Už neměla ani sílu zvednout hlavu, ale cosi jí k tomu přinutilo. Zvedl se vítr a ozval se tlumený výkřik, za horizontem vycházela jiná armáda. Byla méně početná. Rudé nebe podbarvovalo atmosféru a vidina nelítostného boje byla neodmyslitelná. Nikde nezazpíval ani ptáček a krajina tiše vyčkávala na potoky krve.
***
Nepřítel už byl téměř na dohled a on se snažil povzbudit vojáky před následujícím bojem. Stále nemohl zapomenout na Clay. Vzala mu srdce tak rychle, že to sám nečekal. Kde jí jen může být konec? Mohla od něj utéct, nebo jí unesli nepřátelé? Měl oni strach, i když mu lámalo srdce pomyšlení, že by od něj dobrovolně utekla.
Projeli les a po mírnějším kopci dojeli na pole, kde se měli být ukončeny životy těch méně šťastnějších. Rozhlédl se a jeho zrak upoutala cizí armáda. Bylo jich mnoho. Z dálky nebyl vidět jejich velitel.
„To sou naše ženy!“ vykřikl nějaký muž. Ano, podíval se pořádně. U kůlů byly připoutané jejich ženy a tvořily tak hráz proti lukostřelcům. „Kruci!“ zaklel Yan. Pevně věřil, že tam někde nebude Clayr. Rozjel se na svém koni a povzbuzoval vojáky: „Chlapi, tuhle bitvu vyhrajeme. Je jich sice víc, ale my bojujeme o naše ženy a o naší vlast. Zaženeme ty proradný psy a zasadíme jim jednou provždy smrtelnou ránu! Nenechte se vyprovokovat a myslete na to, jak zabít nepřítele!!“ Nato se ozval souhlasný výkřik. Teď konečně viděl v očích vojáků odhodlání. Ukázal mečem a vojsko se dalo do pohybu. Lučištníky radši nepoužijí a před nepřátelskými se budou krýt štíty.
Na druhé straně se rozlehl také bojový pokřik a z nebe začala padat sprška šípů. Následovala další a další. Pak se objevili jejich muži, někteří na koních, jiní běželi.
A pak ji zahlédl. Byli už docela blízko nepřátelům, ale čas jako by se opět zastavil.
Viděl jí do tajemných očí. Byly unavené, ale vzít krásu jim nic nemůže. Unesli ji Lockwoodovi vojáci, teď si tím byl jistý. Zadívala se na něj, poznala ho. V jejím pohledu bylo cosi uhrančivého. Muži bojují a umírají pro své paní a on toho byl poprvé v životě schopen taky. Jen kdyby ji svou smrtí mohl koupit svobodu, neváhal by. Ona pro něj znamenala všechen vesmír. Jako by celý život čekal na ten den, kdy ji potkal. Ona nechala jeho srdce vykvést podivnou touhou a nebylo návratu. Chtěl jí vzít do náruče a nikdy v celičkém životě nepustit. Proč jen musí mezi nimi stát tolik překážek, nepřátelských bojovníků a tolik metrů volného prostranství? Asi se zblázní, rozsype se na miliony malých částí, které by pak vítr mohl zavanout přímo k ní, do jejích voňavých vlasů.
Čas se dal do pohybu a on byl rozhodnut. Bude se bít jen pro ní, pro její srdce a její duši.
KONEC
|