|
|
|
THE LORD OF THE RINGS Autor: gargamelus (Občasný) - publikováno 21.4.2002 (19:29:06), v časopise 29.4.2002
|
| |
THE LORD OF THE RINGS
Three Rings for the Elven-kings under the sky,
Seven for the Dwarf-lords in their halls of stone,
Nine for Mortal Men doomed to die,
One for the Dark Lord on his dark throne
in the Land of Mordor where the Shadows lie.
One Ring to rule them all, One Ring to find them,
One Ring to bring them all and in the darkness bind them
in the Land of Mordor where the Shadows lie.
Na vlastní oči jsem obdivoval neobyčejné krásy jitřního slunce, vycházejícího nad malebnou scenérií útulných zelených údolí mírumilovného Hobitína. Na vlastní uši jsem nadšeně naslouchal libým zpěvným melodiím přenádherných písní vznešených elfích pěvců. Nenasytně jsem dýchal sladce provoněný vánek zlatých lesů kouzelného Lothlórienu. Vkročil jsem do zapovězených chodeb hlubokého podzemního komplexu trpasličí Mórie, kde mi srdce rytmicky tlouklo s těžkými údery tisíce skřetích bubnů. Na krátký, leč přesto zničující okamžik se mi naskytl ohavný pohled do hrůzostrašného Oka, symbolizujícího pohnutou existenci samotného Temného pána. V dlani jsem svíral rukojeť bájného Isildurova meče, i nejmocnější věc, která kdy spatřila světlo Středozemě - legendární Jeden prsten... Přesto mi 165 minut, strávených pod střechou multikina ve Village Cinemas na Černém mostě, těch neopakovatelných 165 minut, které jsem vnímal všemi svými smysly tak pozorně, jako nic předtím, připadalo časově kratší, než-li … velká přestávka!
Již v raném dětství jsem často sníval o tom, že se někdo odhodlá k pokusu zfilmovat nejslavnější Tolkienův román a já si budu moct v plné parádě vychutnat hobity, elfy a trpaslíky konečně i audiovizuálně. Dlouho mé horkokrevné naděje v žilách jednoho z mých nejtajnějších přání zmrazovalo především veřejné vyjádření samotného J.R.R. Tolkiena o jednoznačných antipatiích k přepisu svého díla na filmové plátno, jakož i o averzi co se týče filmu všeobecně. Rok co rok tahanic a sporů kdože bude nakonec tím šťastným držitelem autorských práv neubývalo a má víra pomalu ale jistě počala pozbývat původního nadšení. Jeden čas jsem se navíc začal smiřovat s beznadějnou situací, že projekt jako "film Pán prstenů" prostě vzhledem ke své výjimečné románové předloze stejně nikdy nemůže nabýt reálných rozměrů odpovídajících kvalit. Vtom však znenadání mým dlouholetým toužebným prosbám a modlitbám ustoupila vůle novozélandského boha, jenž se rozhodl stvořit opravdového hrdinu – nikoliv urostlého, svalnatého válečníka Herkula, ale malého, baculatého režiséra Petera Jacksona. Na cestu do Hollywoodu ho vybavil mnohotvárnou fantazií, věrohodnou představivostí, úctyhodnou trpělivostí a pravým citem pro dobrodružná vyprávění. Zařadil ho tak po bok největších světových režisérů. Obdařil ho však navíc ještě jednou vlastností, jež ho učinila pro jistou záležitost svým způsobem jedinečným: nezměrnou láskou naplnit své osudové poslání…natočit film The Lord of the Rings!
Jak moc se asi bude lišit výsledná filmová verze od původní, knižní? Toť byla před českou premiérou 10. ledna pravděpodobně jedna z nejfrekventovaněji kladených otázek v živých dialozích nás, nevyléčitelných pacientů nakažených horečkou, jménem Pán prstenů. Nebudu vás napínat, ostatně sám jsem si toho užil víc než dost…Musím se přiznat, že jsem se osobně obával i výraznějších odklonů od románové předlohy. Veškeré důležité prvky dějové linie totiž dle mého mínění film docela zachoval – čtveřici půlčíků se podaří utéct z Kraje do Roklinky, kde Elrond Půlelf ustanoví devítičlenné společenstvo, které se vydá s Jedním prstenem do Mordoru splnit své poslání. Po neúspěšném přechodu přes pohoří Caradhras je družina nucena absolvovat strastiplné putování podzemní Mórií, kde Gandalf při souboji s temným Barlogem upadne do bezedných hlubin. První díl končí Boromirovou zradou a rozpadem společenstva na Amon Hemu. Drobné nuance se týkají jen vypuštění některých méně důležitých pasáží (Mohylové vrchy, setkání s Tomem Bombadilem – tyto absence někoho mohly značně zamrzet…), jakož i lehkých kosmetických úprav detailů příběhu (naprostá likvidace postavy Glorfindela, jehož “štěk” byl připsán do scénáře sličné Arwen – proti tomu ale asi nikdo nic neměl…). Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že Tolkienovo vyprávění neztratilo příliš podstatného ze svého charakteristické půvabu, což by signalizovalo velmi příznivý poznatek: scénáristé trilogii mnohokrát přečetli a úplně pochopili! První pohled však zpravidla klame! Z toho druhého* mi totiž vylíčení první části Tolkienova románu připomínalo tak trochu fragmenty ze života úspěšného soukromého podnikatele, či významného politika – samý spěch, žádná relaxace, respektive samá próza, žádná poezie. Ano, vzhledem k rozsáhlosti literární předlohy byla některá okleštění bezesporu nezbytně nutná, za účelem jakžtakž shrnout první díl do bezmála tříhodinového materiálu, nicméně naprostá ignorace poetického bohatství, jehož klenoty Tolkien ukryl snad na každou druhou stranu knihy, mě osobně – mírně řečeno – velmi, velmi zklamala. Onen druhý pohled mi však odhalil i nejedno na srdci hřející pozitivum: například se mi podařilo úspěšně zaregistrovat, že některé scény si režisér neodpustil nenásilně opepřit takovým lehkým, nenuceným suchým humorem. Zprvu jsem sebou s opovržením trhnul a hodlal v nejbližší době scénáristům vyhlásit džihád! V chladné hlavě mi však vztek a zlobu brzy vystřídala radost a pochopení, neboť jsem překvapen sám sebou shledal, že podobné vtípky do filmu perfektně zapadají, byť někomu možná mohly připomínat “kýč made in Hollywood”. Jedna perlička za všechny: takřka nejváženější a nejdůstojnější postava příběhu, Gandalf Šedý, podcení výšku, či spíše “nížku” stropu příbytku Bilba Pytlíka a na krátký okamžik se úsměvně promění v groteskního ňoumu, když si zahraje nedobrovolnou hlavičkovanou s lustrem…
Věřte nebo ne, i nejmegalomanštější filmový projekt historie, jemuž veřejnost věnuje až nezdravou přemíru pozornosti, může ve své výsledné verzi obsahovat nejrůznější chybičky – od drobných omylů v dialozích po neskutečné vizuální hrubky! Ihned svá nepřímá obvinění ozřejmím, lépe řečeno uvedu na pravou míru. Že sochy Argonath na Velké řece mají zmateně nejprve zdvižené obě levice, posléze pravici a levici to bych ještě překousl. Skutečnost, že režisér Peter Jackson je první osobou, na kterého hobiti narazí v Hůrce, mě spíš rozesmála. ALE – co má proboha znamenat to odjíždějící auto v pravém horním rohu na záběru Froda a Samvěda v polích?! (že by technologický pokrok - hobiti a spalovací motory?) No, patrně jsem se nechal trochu unést – abych měl čisté svědomí – ani jednoho z těchto kiksů jsem si prvně absolutně nevšiml, respektive nechtěl všimnout. Jejich odhalení mi umožnila až druhá návštěva multikina a značně usnadnila sekce “seznam chyb ve filmu” na internetové adrese www.fantasyplanet.cz. Na horlivého stvořitele výčtu suma sumárum dvaatřiceti zaručených chyb jsem měl bezprostředně sto chutí poštvat sousedovic pitbula, neb jakých “ptákovin” on si nevšiml – to by jeden skoro začal trpět komplexem méněcennosti…Nicméně abych stihl dokončit myšlenku, dle mého současného názoru – každý film má své mouchy, Lord of the Rings nevyjímaje, záleží však jen na nás, zda je odhalíme respektive chceme odhalit!
Navzdory tomu, že se Peter Jackson k režírování filmu dostal doslova jako slepý k houslím, povedlo se mu něco, co si patrně ani v nejrůžovějších snech nedokázal představit. Nenápadnému Novozélanďanovi (a propó jeho vzhled jako by prozrazoval blízké příbuzenství se Zdeňkem Troškou) se dle mého mínění podařilo změnit celosvětový význam slova "megafilm". Ještě donedávna tento termín označoval víceméně kýčovité americké akční řežby, co stály v přepočtu na dolary majlant, ale v přepočtu na opravdové hodnoty ani za štíplý lístek z tramvaje**. Kam mířím a na co narážím? Zkusme si představit, že by nakonec režisérské křeslo místo člověka, kterého jsem s nadsázkou nazval synem božím, obsadil takový Steven Spielberg: elfové by nerozsévali smrt v řadách nepřítele šípy ze zastaralých luků, nýbrž kulkami z atraktivnějších rotačních kulometů, Gandalf by místo neškodné stařecké hole nosil dvojhlavňovou brokovnici, mocného orla Gwaihira by v roli Pána větru nahradil Boeing 747 a Sauron by pravděpodobně místo mračen zkázonosných skřetích vojsk vyvíjel podstatně zkázonosnější atomovou pumu... K radikálním změnám by potom došlo zřejmě i v hereckém obsazení. Do nejvíce honorovaných rolích by s okamžitou platností narukovaly opravdové hvězdy: Sean Conery alias Gandalf Šedý, John Travolta alias Aragorn, Mel Gibson alias Boromir, Leonardo di Caprio alias Frodo a vrcholem všeho Barbara Streisandová alias Galadriel…Vše přirozeně za vyšší komerční tržbou. Tak na tohle bych se tedy mohl úplně všechno, jenom ne podívat. Jasně že přeháním a panu Spielbergovi se tímto omlouvám, (přestože pravděpodobnost, že on si přečte náš časopis je asi taková, jako že já si zahraji hlavní roli v některém z jeho filmů), nicméně docela věrně tento okázalý příklad vystihuje tristní situaci, ke které jinak klidně mohlo dojít. Osud však díkybohu chtěl jinak, díky čemuž plno lidí odcházelo z kin se slzami dojetí v očích a nikoliv s rozhořčeným lamentováním typu “nemáte někdo aspirin ?”.
Samostatný odstavec jsem se rozhodl právem věnovat ozvučení filmu, konkrétně nesmírně propracovanému hudebnímu schématu, které bych se v mnoha ohledech nebál označit za naprosto geniální. Jednak většina písní bezesporu tématicky perfektně zapadá do příběhu a jednak hlavní myšlenky melodií jednotlivých témat, přestože hýří rozmanitostí, přímo “nebijí do sluchovodů”, tudíž z diváka nečiní posluchače…Nicméně některé nejvýraznější pasáže mi znějí v uších dodnes – můj vlastní vkus mi nedovolí zapomenout takový ten Titanicovský motiv v tklivém podání syntetické flétny (prvně zazní na začátku a poté ještě mnohokrát v jiné tónině, či v jiném harmonickém provedení), nebo na strhující vyvrcholení bubnové smršti ala “grandioso” při neméně strhujícím putování společenstva v Mórii. V každém případě podle mě hudba atmosféře filmu dodává jednu z vůbec nejzákladnějších ingrediencí, a z velké části nás právě ona každým okamžikem upozorňuje na to, že se účastníme něčeho velkolepého…
Hlavní role ve filmu patří naprosto jednoznačně Eliahu Woodovi alias Frodovi Pytlíkovi. Jeho fenomenální herecký výkon je patrný prakticky na každém záběru. Viditelně se velmi emotivně dokázal vžít do jednotlivých situací a velice výraznou měrou tak přispět k celkovému akustickému a vizuálnímu zážitku diváka. Navíc mu nechybí, krom nezbytné morfologické podobnosti s hobity, i takový ten správný lesk v očích, jenž jako by diváku každičkým okamžikem chtěl sdělit něco jako “mám rád pohodlí, ale také prahnu po dobrodružství!”. Kdybych však měl napsat, že on odvedl zcela jistě nejlepší herecký výkon v celém filmu, asi bych krutě ukřivdil ostatním – a to především hercům ztvárňujícím Gandalfa, Bilba, Sarumana, Gimliho, Legolase, Elronda a dalším, neboť ti své filmové postavě věnovali neméně lásky a porozumění.
Přestože jsem dosud ve své recenzi chválou nešetřil, ba plýtval, nemůžu si odepřít ještě jedno pozitivní ohodnocení, provázené nadšenými superlativy. Některé momentky z fascinujícího tříhodinového maratónu mně totiž vskutku zastavily tlukot srdce, paralyzovaly činnost dýchací soustavy a přinutily bezmocně podlehnout známému reflexu, jejž dokumentoval I.P.Pavlov na svých psech. Rozplývám se hlavně a především nad vizuálními zážitky podněcovanými nejrůznějšími výjevy magické Devítky, nad výtečným zpracováním Frodova vnímání okolního světa potom, co si nasadil prsten, nad strhujícím vylíčením krvavých bitev z dávné historie Středozemě a víceméně i nad zvláštními efekty filmu. Osobně bych tyto efekty označil za vcelku působivé a patřičné, byť nepříliš výrazné. Nicméně z nadhledu jednoznačně vylučuji jejich zařazení do sorty takových těch amerických super-mega-efektů, prostřednictvím nichž grafici a designeři divákovi patrně zamýšlejí sdělit něco ve smyslu “my jsme frajeři z Hollywoodu a tohle všechno je naše práce, není to úžasné ?” – ne, to opravdu není! Do kina přeci nechodíme jenom kvůli monstrózním explozím (pochopitelně pouze vizuálním…) a nejrůznějším barevným vyumělkovanostem – na to nám přeci stačí zkouknout zprávy, respektive pořídit si kaleidoskop – nýbrž za účelem komplexního pobavení, zaujetí, zamyšlení a vnitřního uspokojení! Nebo snad tyto mé názory již definitivně odnesly vlny neúprosných archaických proudů?
Co říci závěrem? Asi jen, že dosud žádný film nebyl natočen s takovou láskou a nadšením, stejně tak dosud žádný film nedokázal zapůsobit tak srdečně na bezpočetné masy lidí všech věkových vrstev… O to víc však mé živelné dojmy chutnají lehce po pelyňku…vždyť na druhý díl (Dvě věže) si budu muset počkat minimálně do zimy!
* ano, LOTR jsem měl čest zhlédnout již dvakrát… a patrně si neodepřu návštěvu jednoho z pražských multikin ze stejného důvodu i potřetí, takový jsem blázen, totiž Tolkienofil!
** Pokud máte pocit, že vám nemluvím přímo z duše, zkuste si vybavit třeba jenom děj posledního takového filmu…
|
|
|