Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 22.11.
Cecílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Soutěže na Totemu
 > Soutěže na Totemu
 > Prázdninová fotka
 > Podzimní listí
 > Dým bramborové nati
 > Česká zima (poezie)
 > Česká zima (próza)
 > Česká zima (fotografie)
 > Česká zima (ostatní výtvarno)
 > Podzimní depky (poezie)
 > Podzimní depky (próza)
 > Podzimní depky (fotografie)
 > Podzimní depky (ostatní výtvarno)
 > MULTIdepky
 > Mé nejlepší dílo (poezie)
 > Mé nejlepší dílo (próza)
 > Mé nejlepší dílo (fotografie)
 > Mé nejlepší dílo (výtvarno)
 > Mé nejlepší dílo (grafika)
 > Mé nejlepší dílo (multimédia)
 > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - próza
 > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - poezie
 > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - foto
 > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - výtvarno
 > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - multimédia
 > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - úlety
 > Podzimní depky 2 (poezie)
 > Podzimní depky 2 (próza)
 > Podzimní depky 2 (fotografie)
 > Podzimní depky 2 (ostatní)
 > Pod povrchem (poezie)
 > Pod povrchem (próza)
 > Pod povrchem (fotografie)
 > Pod povrchem (ostatní)
 > Soutěž - Doširoka otevřené (poezie)
 > Soutěž - Doširoka otevřené (próza)
 > Soutěž - Doširoka otevřené (fotografie)
 > Soutěž - Doširoka otevřené (ostatní)
 > Soutěž - Pojďte se chvíli bát (poezie)
 > Soutěž - Pojďte se chvíli bát (próza)
 > Soutěž - Pojďte se chvíli bát (foto)
 > Soutěž - Pojďte se chvíli bát (ostatní)
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Neboj se, broučku
Autor: M. U. Adamsonová (Občasný) - publikováno 6.12.2007 (20:07:30)

   Ach ty ruce…..ty velké, teplé ruce. Musí patřit krásnému, pracovitému člověku.

Nechtěl bys to skončit? Tolik násilí a zloby…pro nic. Odtáhli tě do lesa a tam… vím,

že jednou jsi se vzepřel rodové nepřízni, těm věčným stínům, kteří tě nepřestali pronásledovat

a konečně se stal takovým, jakým jsi teď. Musel jsi, nemáš to lehké - postavit se osudu, pro který jsem já příliš slabý. Jsme stejní, obdivuji tě. Obdivuji tě za ten čin. Ty, můj pilíři

a skrytá naděje.

Jsem duchem bez tváře, beze jména.

   Bublající potůček je poslem zpráv. Spasitelem duší. Mezi stromy ostře pableskuje sluníčko, prozpěvují ptáčci…jak to tak bývá, když si myslíte, ze jste sami a vše je v pořádku, jak má být. Moc iluzorní. Jsem malíř a cosi vidím plout na karmínovém podkladě. Lodičku, možná.  

   Dívám se ze střechy visutého věžáku do centra města. Noční shon, pouliční světla, odraz něčeho zvláštního. Chvíli se nechám unášet zářícím pohledem - odtržený, nechutně sladký sen. Když pootočím hlavu na druhou stranu, spatřím pusto, tmu, neurčitost a ponuré lesy – to, co mě vlastně přitahuje. Kompenzace nedostatků. Čím jsem a mohl být.

Nemám rád pověry a staré paní, které jsou již schopny věřit všemu. A pak…tam, zastíněný stromy, vychladlý, šedý palouček…zřetelný, houpající se obrys…života? Jasného, uvadlého těla člověka.

   Vzpomínám si na Vánoce. Všem dětským očím působí potěšení. Dárky, napjaté očekávání, jiskra, třpyt a víra v splněná přání zážitek. Ta žena ve stříbrných šatech má na lepší, já to poznám. Kdysi jsem takové donutil najít si perspektivnější uplatnění. Pohledem, vrytím myšlenky do mozku. Odcházel jsem nacpaný penězi. Beze slov. Poddáním prostoty duše jejich nicoty. Sáhnutím si až na jejich dno, násilnou přeměnou. Mají vytřeštěné oči. Figurky. Potom jim to došlo. Už to nemůže být jako dřív. Stárnu. Jsou mi lhostejné. Z myšlenkové záplavy mne vytrhne záblesk. Stříbrná lameta se sveze na zem snad jako neživá. Nesnášel jsem dny, které jsem jako dítě musel strávit s matkou a novým strýcem. 

   Roušku křišťálového závěsu naprosté nezávislosti mi poodhrne až zvuk přistávajícího letadla: Bejrút-Kábul. Tak tady mám zemřít? Směšné. Jsem opatrný, ale nemůžu přestat. Dotek nebezpečné blízkosti, okamžitého odhalení strážci zákona, mého srdce, je zároveň vzrušení chtivý.

Nic mne nemůže zastavit, bohužel v normální, všední den drží zřejmě škrobenost, odměřenost a patrně i omezenost přibity. 

Manželský pár turistů má stejnou cestu…vidím je všude…nedůvěřivě si mě prohlíží, přijeli sem až z Ruska, určitě taky pro svůj zisk…později, později, teď mám zcela svázané ruce…. 

  

   Od rána do večera dřít jako kůň. Pán má koně rád. Jsou na obrazech i na fotkách. Na jedné

je On s maličkou dívenkou. Asi už nežije, vím ale, že je tu pořád s námi. Cítím ji, překáží,

teď jsem tu já. Vím, že mě má radši. Milostivý může za všechno, jednou mu to řeknu. Jenže já jsem spíš pes.

Jmenuji se Emily. Včera po mně hodil nedopitou skleničkou. Bez vědomí, že by zrovna On za něco mohl. Nikdy mi neřekl Pejsku. Neznám pojem „domov“.

Tenkrát se mi ještě líbilo dostávat sypké bonbóny pro nic. Co má znamenat můžu a co teprve nemusím? dost, já jsem tu přece paní! A pak, už nevím, co bylo dřív, se z toho stala změť povinností a prchlivé radosti, rozostřeného vnímání, dlouhých, temných schodů na půdu

s krví, odměna a malé dítě. Nehlídala jsem čas, můj život plynul.

Najednou jsem si uvědomila, že můj syn je pryč.

   Kdysi se úplně probudila…v parku...musela jít dlouho…s hadrovou panenkou.

Jedno jde ruku v ruce s druhým.

 

 

 

 

 

 

1

 

Dnes se podruhé narodila. A podruhé uslyšela svůj křik, podívala se do zrcadla a spatřila marnou snahu. Prosí, žádá o skončení, může se zhroutit, zavraždit, vzít si další, jenže proč? Chci se očistit a zesnout v klidu.

 

Z města zmizely krysy - na skládce nalezeni popraveni…ti manželé - tedy Konec nelidskosti, Ubližování nevinným, Neobjektivnosti a Korupce? Okolnosti se lepší k vašemu prospěchu, uvolnila se místa po kterých bažíte. Bravo. Netečné lidi bez zájmu lze obalamutit vším tak, aby se vám nepletli pod nohama i bez násilí. Jenže to není nic pro mne.

Dnes je úplněk. Nebo byl včera? (dnes je včera!)  Potěšte mě, Přítulní. Mají mě rádi.

Tak jako já je. Lehnu si na postel a jsem s Nimi – vždycky, když chci. Nezáleží na tom, kde zrovna jsem a už zase ležím Doma ve sklepě. Uprostřed, mezi těmi mými dušemi. Jsem opět

ve svém živlu. Kdy budu konečně nadobro s vámi? Jak bělostně nádherní jsou….takhle mi neublíží. Moji prarodiče…škoda, že jsem je nestihl poznat.

Zlomili mě, upnul jsem se na ně. Nechci vás vidět. Sbohem……

  

 

Milovaný,

vracíš se pořád zpátky, nevíš, komu věřit, ztrácíš se sám v sobě.

Nemůžeš se přede mnou schovat. Nepřemýšlel jsi, co to udělá s námi. Chápu Tě, ale odsuzuji. Taky jsem ji musel opustit, kvůli tobě, víš. Nesmíš přece mít pravomoc věci dělat jen tak, jak tě napadne, bez řádu, zákonitostí, pravidel. Ležíš si tu s výrazem, který Tě provázel snad již od narození. S výrazem trpělivého mučedníka. Už aby ses dobral konce, něčeho lepšího.

 Jsi nadobro spokojený, i když se stále bojíš. Neumíš být zlý. Ležíš tu přede mnou a já nemám sílu brečet. Bylo by všechno jinak? Jsme stejní……       Tvoje holčička nepřišla.

                                      

                                  S láskou

 

                                                 Tvůj věrný D.

 

P.S. Je mi líto, že jsi mě musel opustit a že se s Tebou seznamuji až teď. Stále zůstáváš vyplněním mých snů. Jsem rád, že jsi se vrátil, když Tě matka potřebovala a od nynějška stojíš při nás navždy.

 

 

Byl jsem tam, se svou matkou. Byl jsem tebou. Viděl jsem pravdu bez příkras.

Udělám pro pána všechno na světě. Snažím se mu být věrným přítelem, jemu je to někdy málo. Bije mne. Leckdy si to zasloužím, teď to ale bylo přespříliš. Skoro mě zabil.

Z práce přichází jako mílius, po zaklapnutí dveří, zdi od okolního světa, začíná být vyloženě zlý. Baví ho to, mě ovšem taky.

Venku šumí stromy, slyším zpěv, ale nevidím. Nikdy jsem neviděl. Kéž bych tak mohl ven,  jen se proběhnout. Někdo zvoní. Donutím se odejít do sklepa. Nedočkavě se Mu

po odchodu návštěvy vrhnu k nohám. Pomoz mi dostat se k tvé podstatě, přes tebe, co mě zužuje – Mě zužuje? Ty můj všetečný obraze! V tu chvíli vyplují na povrch mně způsobená příkoří lidstva, která jsem se snažil zazdít. „Nejdražší…“objímám ho, hladím

po vlasech…krvácí. Všude kde jsem se ho dotkl. Padl k zemi, v puse mu bublá čerstvá krev, mizí tep.

Nenávidím se. Skončil to. Přestalo ho to bavit. Nezavolal lékaře. Nic. Vůbec nic. Zabil. Vzdal se. Už se nechtěl trápit……sám sebou……

 

S tebou zmizelo to, co jsem si uvědomil teprve teď. Blaženost. Vždycky existoval někdo nade mnou, teď sotva prázdnota, odloučenost od vlastní celistvosti. Zahubil jsem cosi v sobě. 

 

 

2

 

 

   Sedím tu a cítím neskutečnou samotu. Musím něco dělat, jenže to není lehké, ještě ve mně spousta emocí zůstalo uvězněných. Teď se učím chodit, avšak nemyslím, že na mě bude první zkouška čekat, tak se bojím své reakce na přirozený problém.

Zkusím udělat něco normálního, třeba nakoupit.

Bylo to hrozné. Vznášející se otázky nad mírně zamračenými čely, viditelné mučivé            přemýšlení nad zlepšením své situace.

Nechci vycházet. Musím tu zůstat, všichni kteří mě potřebují, jsou právě zde.

Nemám ráda sluníčko. Tady je mi dobře. Necítím vůbec nic. Připadám si jako mašinka, jejímž jediným úkolem a zásadním cílem je přežít. Šla jsem do práce, na okraj se nějak začlenit.

Tím to tedy nebude. Něco mi pořád chybí. Zapomněla jsem na svou minulost.

Kolega mne pozval na oběd. Nechtěla jsem, a přesto šla. Zvláštní….chce si mne vzít. A já? Mně je to především lhostejné. Cítím se stísněně a zase jsem jako ta mašinka. Zmiz! Nevíš, jak mě dusíš.

Dělám, co se po mně chce. Už jsem někomu řekla, jak moc mě spoutává? Zaváže ruce s nohama a hodí do vody. Stojí na břehu a pouze se dívá, nebo směje. Nechápe.

Mašinka. Nemůže ventilovat, protože v ní něco křehkého uvadlo, nebo je v okovech minulosti. Tohle se mašinkám nedělá. Je až příliš pevně smontovaná na to, aby někdo mohl vzít šroubovák, rozebrat ji od základů a opravit.

Nějak jsem se dostala na okraj skály poblíž hvozdu. Spatřím lišku chycenou do pasti. Tak nešťastně uvízla. Uvolní se matka a vypadne šroubek. Ubohé, krásné zvířátko. Chytím vzpírající se tělo a…ještě sebou zaškube v posmrtné agonii. Zaplaví mě jedinečný pocit. Mám, co jsem dlouho nehledala, procítění okamžiku. A touhy.

Vidím jasněji než kdy dřív. Chci něco většího…..   Stála jsem apaticky v uctivé vzdálenosti.

 

Vize se rozpustí v sytou, nádhernou tmu. Mám srdce ztýraného psa. Nerozumím tomu, ano, byl to pouhý sen. Ta paní byla zlá, to já bych nikdy neudělala. Já, až budu velká, budu mít rodinu a třeba kočičku. Proč mám roztřesený hlas…….mělo by mě to snad strašit? Mám se s tím smířit?

 

Zahlédl jsem záda svého otce. Volám ho po celém bytě. Vždyť je pokaždé se mnou!

A najednou tu není. Vyběhnu ven……prostě tu není. Co naše oblíbené místo? Běžím

po mostě. Chci tam dojít a udělat mu radost. Ach…točí se mi hlava. Dole září jasně modré světlo. Unáší ho lodička!

Potřebuji ho vůbec…….svůj úděl Tady?

 

„Neboj se, broučku, už je dobře,“ promluvila stařena k nemluvněti.

 

Chvilku (nebo hodinu?) se vznáším….  Ale takhle jsem to přece nechtěl. Topím se ve víru barev.  Promiň mi to, snad příště,  Maminko….

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

3

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Lian (Občasný) - 7.12.2007 >

těm věčným stínům, kteří tě nepřestali pronásledovat

nemělo by to být: těm věčným stínům, které tě nepřestaly....? Taková blbost hned na začátku odradí. Ke zbytku nevím co říct, já to nechápu a ani jsem to nedočetla. Depka to asi je, ale nevím, jestli to pochopí i někdo jiný, kromě autora.....ale možná jsem jen dneska natvrdlá a v blbý náladě


<reagovat 
 M. U. Adamsonová (Občasný) - 8.12.2007 > Soutěžící> Tím "kteří" jsem myslela určité lidi, připodobnila je ke stínům a odkázala na ně.
V pohodě, každej holt hledá něco jinýho.
<reagovat 
Oplatka (Občasný) - 7.12.2007 > Proč je to tady dvakrát?
<reagovat 
 M. U. Adamsonová (Občasný) - 8.12.2007 > Soutěžící> Nebyla jsem si jistá odesláním.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter