 Janele z Liků (Občasný) - 14.12.2007 > Jednak jsem sama dospěla k názoru, že děti nechci, vyložila jsem karty na stůl, bez toho, abych musela před sebou něco zastírat, toto své rozhodnutí jsem tu již mezi řádky několikrát zmínila. Domnívám se, že z mé strany je upřimnost a přiznání si sil, nač stačím a co mě již přesahuje, jedinou možnou cestou k posunu v hraniční poruše osobnosti. Můj přítel již dvě dospívající děti má, tím pádem i role matky jaksi odpadá, nahrazuje ji přijatelná role kamarádky, děti mě mají nejen podle subjektivních indikátorů rády. Z celého mateřství mám největší obavy nikoliv z porodu, ale novorozeneckého a batolecího období, jsem velice úzkostná a šíleně by mě pronásledovala představa syndromu náhlého úmrtí kojenců apod., těžce bych snášela každou svou chybu vůči dítěti, měla bych pocit, že mu nikdy nemohu dát dost, neboť nemám z rodiny vzor, se kterým bych porovnávala. Často labilní lidé jsou vynikajícími učiteli, viz osobnost Otokara Březiny, myslím, že své kompetence k učení mohu zhodnotit nejlépe na střední či vysoké škole, kde budu konfrontována s dospívajícími/dospělými, nikoliv s malošky, kterým budu muset hlídat obalené sešity a podepsaný domácí úkol, na to vskutku vnitřní ustrojení nemám. Dominanci u mužů preferuju, zejména tu opodstatněnou, zakotvenou v reálně existujících a ověřitelných indícií. Pro mě je závazkem především manželství, nejen papír, jak ty říkáš, nemohla bych jej snížit na pouhý sociálně-právní akt k manifestaci vztahu, i když je to jaksi jen před šašky z magistrátu.
| |
