|
O padlých andělech
Byla tmavá, sychravá noc. Drobně mžilo, z nebe se snášely studené kapky deště jako slzy plačícího Boha.
Ze tmy se tyčil obrys starého gotického kostela. Na jeho schodech zářila ohnivě oranžová tečka. Svítila jako malé slunce, jako naděje a příslib dalšího života. Ve skutečnosti to byl skomírající oharek cigarety v ruce neznámé osoby.
Noční ticho náhle protrhl výbuch smíchu. Na schodech seděla skupinka dívek, pokuřovaly marihuanu a vesele se bavily. Omámené alkoholem a opojnou vůní trávy hovořily o existenci duše, o víře a o Bohu.
Uvnitř kostela bylo pološero, s tmou tu vytrvale bojovaly plamínky svíček, které zapálily ruce poutníků zbloudilých na cestě víry. Každá svíčka, každý tančící plamínek v sobě skrýval smutek, utrpení, prosb u.
Mezi chrámovými sloupy, úplně nahoře, až tam pod klenutými stropy, se vznášeli s lehkou nevinností andělé. Boží poslové ve splývavých bílých šatech, s dlouhými kučeravými kadeřemi a sněhově bílými obličeji. Vesele poletovali od okna k oknu a s tichým chichotáním sledovali barevnými skly život před kostelem.
-“Jak jsou krásné a šťastné.”
-“Jsou naprosto volné!”
-“Chtěla bych být alespoň na chviličku, na krátký okamžik jednou z nich.”
Tak štěbetali andílci, toužící po nových zážitcích tam venku, mimo chrámové stěny.
-“Tomu nevěřím, kdyby existoval, nebylo by na světě tolik bolesti a utrpení!”
-“A tráva by měla minimálně dva metry a mohla by se hulit veřejně, viď…”
-“Holky, nechte toho! Jste jak malý!”
I venku vedly dívky živý rozhovor. Diskutovaly o své víře, hádaly se, zda nás střeží svou mocnou rukou Bůh, nebo jestli je to jen pouhopouhý výmysl.
-“Představ si jen ty jeho obrazy. Jsou tak realistické. A všude je úplně stejný…”
-“To nic neznamená. To může být náhoda…”
-“Přestaňte se konečně hádat. Jestli na tom opravdu tolik záleží, můžeme se na něj jít klidně hned podívat.”
Pak se dívky líně a malátně zvedly ze studeného schodiště a zamířily k bráně kostela. Jedna svou drobnou rukou uchopila masivní mosaznou kliku a zmáčkla. Dveře povolily a dívky tiše a napjatě vstoupily dovnitř. Okamžitě je objal studený závan těžkého zatuchlého vzduchu. Skupinka se pomalými šouravými kroky vydala směrem k oltáři.
Andělé byli vyděšeni nenadálým vpádem dívek do chrámu. Tichounce se krčily za sloupovím, přitisknutí jeden k druhému. Téměř ani nedýchali, aby je dívky nespatřily. Ty ale byly plně zaujaty obrazy na stěnách. Pobíhaly po chrámu, prohlížely jednotlivé malby a nakonec se jejich zmatené hádání změnilo spíše v divokou hru. Honily se mezi lavicemi, sfoukávaly hoř ící svíčky a vesele se při tom smály.
Andělé byli jejich chováním zaskočeni, ale nakonec se i oni začali tichounce chichotat a tančit pod klenutým stropem. V kostele bylo živo a řinčel jím dívčí smích. Vtom vtrhl do kostela z postranního vchodu správce a zaburácel silným hlasem: “Co to tu vyvádíte!?” Andělé se polekali a proklouzli věžičkou ven a rychle zmizeli na noční obloze. Ani dívky neotálely. Vědomy si svého prohřešku, utekly s neutichajícím smíchem bránou ven.
Kostel zůstal opět prázdný a posvátně tichý. Jako by se v něm ani nic nestalo. Jenže ta událost byla patrná jinde. Andělé to věděli. Věděli, že na chvíli byli úplně stejní jako ony dívky. Smazali rozdíl mezi svými světy, poznali, že jsou ve skutečnosti všichni úplně stejní, že neexistují dva různé světy. Poznali, že není již žádného rozdílu mezi nebem a zemí.
| 
