Anděl strážný

Stála na refýži a vypadala, že čeká dost dlouho a marně. Konečně se naposledy rozhlédla, stoupla si zády k výloze Levných knih a vyndala z kapsy mobil. Poněkud váhavě vymačkala číslo, ale než se mohlo navázat spojení, někde blízko se ozvalo: – Nevolej mu.
Polekaně se rozhlédla, protože bylo pozdě večer a široko daleko ani noha.
- Tady, nahoře, řekl zase hlas.
Podívala se tím směrem a couvla o dva kroky. Na prosklené čekárně stál v sloupu zlatého světla anděl.
- Neboj se, opakoval. – Chci ti pomoct.
Mobil, který dosud držela v ruce, si přitiskla k hrudi, jakoby ho chtěla bránit.
- Já ti ty peníze na stromeček dám, řekl mírně, klekl si na kraj čekárny a natáhl dolů ruku s bankovkami.
- Nic nechci, konečně se jí vrátila řeč. – Nic od vás nechci, odtáhla se jako před nákazou.
- Tonda ti je nedá, řekl. – Proč myslíš, že nepřišel?!Už je nemá, vysvětlil.
- To není pravda, přešla do útoku. – Už je vyléčený!
Anděl si povzdechl a trochu se narovnal: – Potřetí a vyléčený?!!
- No a co? Soused tam byl ještě víckrát..., zarazila se. – A jak to vůbec víte?!!!
- Vím všechno, konstatoval suše a znovu natáhl ruku s penězi: – Vem si je. Jsou platné, koukej, a rozložil bankovky do vějíře.
Reklama McDonaldu na rohu třikrát zablikala.. – Ber dokud dávám. Nemám už moc času, volají mě.
Ve chvíli, kdy se její ruka setkala s andělovou, to slabě zajiskřilo. Podívala se na bankovky z obou stran a pak je spolu s mobilem zastrčila do kapsy.
- Co za to?, zeptala se opatrně.
- Za co?
- Přece nerozdáváte peníze jen tak pronic zanic.
- To není pronic zanic. Jsem anděl strážný.
- To jako...MůJ?, oči měla jako velké lesklé knoflíky.
- Až od dnešní půlnoci. Býval jsem Tondy. TOHO TVÉHO, první dvě slova zdůraznil, – Tondy. Ale už ho mám dost. Někteří lidé se prostě ochránit nedají, víš před čím myslím.
Najednou vypadala zoufale: – Ale on je zlatý, než se..., nedořekla.
- No právě, pronesl káravě, – no právě.
- A to jako už žádného strážce nemá?, skoro zašeptala. – Slíbil, že přestane..., zlomil se jí hlas a rozplakala se.  – Dejte mu ještě šanci, prosím.
- To je moje povinnost, proto jsem ho přenechal mladším. Jsou razantnější, a ještě idealisti. Já musím, ale ty bys asi neměla, dodal pomalu a vážně.
Nad MacDonaldem zase zablikalo. Anděl se poněkud namáhavě postavil a otřel si kolena. – A teď mě omluv, musím letět. Zamával a zmizel, jakoby nikdy nebyl.
Právě včas. Od křižovatky přijížděla tramvaj. Sotva nastoupila, mobil v její kapse se rozvibroval.
- Ahoj. Čekala jsem na tebe. Slyšela jsem, že nemáš. Od koho? Nikdy ho neviděls.
Domluvila, unaveně opřela hlavu o okno, a zatímco tramvaj projížděla zasněženým městem, zkusila si představit Vánoce bez Tondy.

/19.prosince 2007, 21:53 hodin, da capo al fine/