Když se mě někdo zeptá. Co chceš být. Já mu řeknu, že nevim. Když se mě někdo zeptá. Co máš rad. Já řeknu že nevim. Když se mě někdo zeptá. Máš se rád. Já mu řeknu, že nevim. Před časem na mě sedla asi ňáká jizva co ne a ne zmizet. Jizvy nemizej. Snad to není jizva ale jen moc zahnisanej strup. Hodně lidí se asi seberealizuje. Já asi ne. Ale možná, že se jen málo lidí seberealizuje a málo lidí to vůbec napadne. Když vidim někoho, kdo se evidentně seberealizuje, chce se mi zvracet a zároveň mu závidim. Víc se mi ale chce zvracet. Jinak bych nepsal tyhle ubohý sračky. Nic než sračky o hovnech mojí duše. Jen posranej výlev sraček. Ale čim začít. Začít psát příběh nebo se dál pitvat s blitkama mojí deprese. Ta nikoho nezajímá a já nemám proč bych ji někomu vnucoval. Kdo čte až sem, a upřímě nevim kolik lidí, musí bejt divnej nebo odvážnej nebo soucitnej. Zase jsem začal číst Bukowskýho a pořád mi lezou na mysl jeho povídky. Není v nich moc pozitivního spíš rezignace a když tam něco pozitivního je tak smutně. Čtu teď dost Kafku. Franze Kafku. Lákaj mě jeho ponurosti depresivnosti sklíčenosti ztracenosti nepochopitelnosti. Hrabu se v nich nerozumim jim rozumim jim a čtu je. Taky teď dost piju. Zrovna piju víno. Don simon za 29, možná za 29.90 z Alberta. Piju taky wisky. Kouřim startky a dávám peníze bezdomovcům až když klekaj na kolena a feťákům ale lidem evidentně na dně nic nedám….to se musim přemáhat. Ty lidi už ani neuměj prosit a když mě neuprosej tak prostě nic nedám. Ponurá….ne Šedá ulice ve stínu za lampou je mlha. Mírně do kopce. Je úzká. Tvořená starejma třípatrovejma činžákama. Střechy se ztrácej v tom mlžnu a jedinej kdo tam je jsem já. Čudlík co stačí zmáčknout a vybouchne. Moh by tam někdo přijít. Mohla by začít konverzace ale to je nemožný. Já nekonverzuju já jenom odpovídám. Neptám se. Možná mi smrděj nohy ale to nevadí, protože mám boty. Jsem teda v tý ulici a stojim. Je už večer. Nebo večer…..pět hodin odpoledne ale už je tma. Nebe je oranžový jak je osvícený celym městem. Žádný okno nesvítí. Všichni už spěj. Je pět odpoledne a všichni už zalezli a chrápou. Pořád musim myslet na bukowskýho a jeho blití. Pořád na Kafku a jeho smrad. Takže stojim v ulici a přemejšlim co dál napsat. Mám v ruce něco do čeho můžu psát a píšu tyhle zvratky……někdo se musí ukázat. …..přichází postava….ne je to pes……vlastně kočka co vyskočila na plot a utekla…..zase nic zase sám…..čekám…snad se brzo něco ukáže………..Je to …….je to …….je to……..sakra co to může bejt snad nějaká kočka….ale vysoká….dvounohá a dlouhovlasá……ale na to jsem poleno takže tu sem radši přijít nenechám……sem střízlivej……ožralej sem ještě větší poleno……..došli mi cigarety je 1:39 ráno a kdo čte až sem je buď blázen nebo idiot…….Ale co jestli se někdo takovej najde budu rád….od toho tyhle sračky píšu aby se našel nějakej fekál s myslí v hovnech….toho mám rád…..nenávidim…..vlastně nevim……..já totiž nic nevim pořád jen čekám…….Takže teda stojim v tý ulici……ne stojim na schodech…..na schodech do parku…..je noc a všude je tma jako v prdeli……poslouchám saint germain a jdu do parku…jsou namrzlý schody…..uklouznu a roztrhnu si řiť……..To by nešlo……takže jdu přes most přes takovej malej potok co teče někam do prdele…..plavou v něm lidský hovna jak je tam vypouštěj ty co nemaj čističku……Píšu jen o sobě……já bych mu řek : „smrdí mi z huby“….“z toho si nic nedělej mě taky“….“ale já nechci aby mi smrdělo z huby“……“tak si vyčisti zuby“……“mě se nechce“……….