|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
ONO TO MLUVÍ
Jmenuju se Jana a jsem vcelku normální holka. Až na to astma. Milion prášků, žádná zbytečná námaha, každý druhý týden záchvat. A nesmím zapomenout na maminku, na její péči. Škoda že jsem dospělá a ona mě nemůže vozit v kočárku. „Holka, já bych za tebe i dýchala,“ to je její heslo. Sotva trochu hlasitěji vydechnu, už běží s inhalátorem v jedné a s příruční lékárnou (lékárnička se tomu kufru skutečně říct nedá) v druhé ruce.
„Ale nic mi není,“ snažím se mírnit její zápal, ji však v tu chvíli nedokáže nic zastavit.
„S takovou nebudeš moct nikam jet.“
„Jsem v pohodě,“ trvám na svém a jediné, co mi v tu chvíli je, že mám vztek, protože teď bude následovat půl hodinová (a minimálně tak pětistránková - nebojte se, toho vás ušetřím) přednáška na téma, jak nebezpečné je, v tomto stavu, se, sama, potulovat kdesi po horách.
„Mami! Budu tam s Petrem a potulovat se budeme jedině kolem chaty. Telefon na mě máš a na Petra jsem ti číslo taky dala. Je doktor! jestli to nevíš. - No tak medik, když chceš, tohle se ale bere v prvním ročníku, tyhle prkotiny. - Já vím, že to není prkotina, ale - No tak, mami, prosím tě. Jsem už dospělá.“
„Musela jsem slíbit, že každý den zavolám. Ah…“ chtěla si ještě na cosi postěžovat, z úst jí ale vyšel jenom vzdech.
Napadlo ho říct: „No, hlavně, že tě pustili.“ Ale neřekl nic. Místo toho jí prostě položil ruku do vlasů.
První den se jim nikam nechtělo. Po dlouhé době byli zase chvíli sami a to se muselo oslavit.
Byli právě v nejlepším, když zazvonil telefon. Nevšímali si ho. Telefon zvonil a zvonil. Nevšímali si ho dál, při jedné prudší změně polohy se jim ho ale podařilo shodit na zem.
„No tak jsou asi někde na výletě,“ snaží se pan Vrána přesvědčit paní Vránovou, aby už konečně nechala toho vyvolávání a šla konečně dodělat oběd. Paní Vránovou může přesvědčit jedině dceřin hlas. „Něco se jí stalo,“ svírá tvrdošíjně sluchátko. „Něco se jí určitě muselo stát.“
„Prosím tě,“ povolí Vránovi nervy, jedna hodina odpoledne a on pořád o hladu. „To je jasné, že to nezvedá. Aby to taky zvedala, když jsou s Petrem kdovíkde na výletě. Přece se nebudou válet v chalupě, když je venku tak krásně, to by byli blázni.“
Vránová zavrtí hlavou: „Něco se jí určitě stalo. Vím to.“
Vtom zkamení.
„Co je?“ vyděsí Vránu její výraz.
„Tak co je?! Dovolala ses? Nebo…“
Několik dlouhých vteřin trvá paní Vránové, než konečně popadne dech a může začít křičet: „Taťkoauto, auto! Taťko! Záchvat! Jana! Jana, Jani! Slyšíš, Jani! Jani, prosím tě! Co ti je! Jani! Tady máma, Jani…!“
„Hele, ono to mluví,“ usmál se Petr, když se ze zad, na kterých odpočíval po svém výkonu, obrátil na břicho a uviděl shozený telefon. Janě to tak legrační nepřišlo. „Průser, máma,“ špitla strachy, že slyšela, co prováděli. S bušícím srdcem si podala sluchátko k uchu: „Mami?“
„Jani! Není ti nic, Jani, slyšela jsem-“
„To byla televize.“
„Televize, aha. A vážně ti nic není? Bála jsem se, že…“
„Ne, mami, nic mi není, vážně, jsem v pořádku.“
„No, tak na sebe dávej pozor a…“
„Budu, jasně, že budu, jde přece o moje zdraví ne?“ mohla si Jana dovolit trochu hrubší tón. Teď, když se všechno vysvětlilo, navíc ji Petr už zase šimral na zádech.
„No právě. A, hlavně to moc nepřehánějte.“
To ji zaskočilo.
„Nech toho prosím tě na chvilku,“ pleskla Petra po dotěrné ruce. „No tak…!“ Pak se sluchátkem pevně přitisknutým k uchu pokračovala v rozhovoru: „Co jako?“
„Ne abys chodila nějaké dlouhé túry. Víš, že…“
„Vím, vím,“ potřebovala už Jana končit. „Já už musím končit. Fakt jsem v pořádku. Fajn, jo. Pozdravuj tátu. Tak - Říkám, že jo. Tak - Ahoj, ahoj…“
„Tak mám startovat to auto nebo ne?“ přišel se ještě honem zeptat Vrána, auto nastartované před domem.
„Ne, můžeme obědvat,“ odpověděla Vránová pláčem. „Byla to televize,“ škytla a konečně, když předtím ještě několikrát zopakovala slovo televize, konečně zavěsila.
|
|
|
