Nejsou rádi, když mě vidí,
avšak stále něco po mně chtějí,
neustále za mnou slídí
a o lásce něco pějí.
Jsou to lidé
a pořád mě poučují.
Běloši, židé…
Morálně mě doučují.
Já je ale neslyším
či spíše nechci slyšet.
Kvůli nich já ruce nezkřížím,
slyším proto svých špatností výčet.
Všichni na mě zíráte
s otevřenou náručí.
Avšak zle mě vnímáte
Kdo se za mě zaručí?
Ptáte se: „A kde?“
Přece na onom světě!
Je mi zase zle
i v té falešné větě,
kterou na mě mluvíte.
Kázat „správné“
je to, co umíte.
A kázat „mravné“.
Jsem pro vás bezcitným kusem,
jež není s to se ostatním věnovat.
Jsem pro vás naprostým hnusem,
který by měl vám za život děkovat.
V případě, že je vhodné plakat,
chcete, abych plakal s vámi,
já však nebudu podle vás skákat,
nebudu plnit vaše přání.
Mnohdy bych i rád dal najevo cit,
který by ukázal mé nálady.
Bohužel jsem ztratil jedinou nit,
jež klíčem byla této balady.
Neproliji slzy,
ani kdybych o ruku přišel.
Na lítost je brzy,
vzlykat mě nikdo neslyšel.
Až jednou plakat začnu,
budete se obzvláště divit!
Hrůzu já načnu,
a vy se slzami budete živit!
|