Primus Dilectio

2. Kapitola - Zrození

Otvírám oči, ležím před rozbitým oknem, všude ticho. Cítím, jak mi síla proudí všude po těle a nemohu se ubránit pocitu, že dokážu úplně všechno. Najednou mě napadne, kde je asi ta dívka a jak se vůbec jmenuje, přeci není normální, že kohokoliv upír kousne, toho promění. Musela to udělat schválně, ale proč? Co mám teď dělat. Nedovedu si představit, že bych se viděl se svojí matkou, před kterou bych to určitě nemohl skrývat a protože je slabá na srdce, mohlo by se jí něco stát. Jedinou možnou volbou je utéct, sžít se s tím a poté se možná vrátit, ale rozhodně bych nechtěl riskovat její zdraví, nebo dokonce život.

Oblékám se, v hlavě mi běží myšlenky, že ty historky o upírech jsou pravdivé a že já jsem jeden z nich. Co teď budu dělat, vždycky jsem o tom snil, ale teď se cítím sám, nešťastný, protože je jasné, že celý můj dosavadní život, na kterém jsem tolik let pracoval, je v troskách a už zřejmě nikdy nebudu moci uskutečnit svoje sny. Tok mých myšlenek přerušuje v tuto chvíli nejhorší možný zvuk na světě. Chrastění klíčů za dveřmi. Matka se vrací domů a já se s ní nesmím potkat, co teď. Přistihuji se, že dokážu přemýšlet a vnímat stejně kvalitně jako předtím, mozná lépe a přitom mnohem, mnohem rychleji. Ve chvíli, kdy je slyšet odemykání dveří jsem už pevně rozhodnut otestovat své upírské schopnosti, protože pokud nejsou tak dobré jak se říká, tak radši nechci žít vůbec. Jen lehce oblečený, bez žádných osobních věcí, jen s neklidem a otázkami v hlavě jsem se rozeběhl.

Rozeběhl k oknu, podíval se ven a viděl obvyklé panorama čtyřproudové silnice, když jsem zaslechl zabouchnutí dveří a známý hlas říkající: "Už jsem doma." Ničím jsem si nebyl jistý, zmatek mých myšlenek byl obrovský, ale v jednom jsem měl jasno. Skočil jsem. Let ze druhého patra byl tak dlouhý jako nic v životě. Po dopadu jsem zaslechl zvuk podobající se přelomení velké větve o koleno. Zřejme mám zlomenou nohu, ale necítím žádnou bolest, nechápu co to je, ale vím, že zde nemohu zůstat. Běžím prázdnou sobotní ulicí, pryč od domova, od své rodiny, od svého života. Běžím a nevím kam, nevím co budu dělat, co má následovat, ale necitím únavu, žádné zadýchání a tak běžím stále dál a dál. Je sychravé podzimní počasí, obloha šedivá a asfalt cesty lehce namoklý a místy jsou kaluže. Mé smysly jsou náhle mnohem silnější, než kdy předtím. Běh beru jako samozřejmost, jako bych se procházel, necítím absolutně žádnou fyzickou námahu a přitom stíhám vnímat všechno, co se kolem mě děje. Probíhám parkem, kde si v létě hrají děti, ovšem teď je tam prázno. Jsem tu jen já a tichým okolím se rozléhá zvuk klapání mých bot. Probíhám kolem dvou obrovských kaštanů a cítím tu krásnou vůni spadlého listí okolo, mísící se s vůni trávy a mokrého prachu. Náhle mnou prostoupil teplý pocit bezpečí a útulna. V tom mě napadlo, že kousek odsud se dá vylézt na kopec, který vede na koleje tratě vlaků, podél kterých jsem kdysi s mým nejlepším přítelem objevil dům, jako vystřižený z hororu, tak tajemný a zvláštní. Prozkoumali jsme ho a už se tam nikdy více nepodívali, protože působil velmi strašidelným a nebezpečným dojmem a paradoxně mě to tam teď táhlo, protože jsem v takovém úkrytu cítil pocit bezpečí.

Běžím tedy směrem po cestě vedoucí k onomu kopci, probíhám kolem šedivých, starých a šeredných paneláků a cítím odporný zápach linoucí se z prostoru vyhrazeného pro popelnice, který tak nechutným způsobem kazí onen pocit útulnosti, když v tu se předemnou objeví železná trubka a praští mě do obličeje. Nohy mi letí nahoru a zbytek těla rychlostí tomu úměrnou směrem k zemi. Mám vyražený dech a hlava mi nekontrolovatelně praštila o zem. Na pár milisekund se mi zatmělo před očima a když se mé vidění vrátilo do původního stavu, vídím dva mladíky černé pleti, jak se nademnou sklání a prohrabují mi kapsy. Jeden drží tu železnou tyč. Najednou, z ničeho nic a naprosto nečekaně mě pohltila zvířecí síla a instinkt, který jednomyslně volal zabít! Bolest hlavy přešla, vidění mi zrudlo a v tu chvíli jsem chytil ruku muže, ve které třímal tyč a jedním lehoučkým tahem jsem mu ji vytáhl tak silně, až jsem mu zlomil zápěstí. Poté jsem zatáhl a on spadl čelem k zemi a nehybně ležel. Druhého jsem v ten samý okamžik praštil tyčí přes záda a postavil se. Stáli jsme proti sobě, tváří v tvář, on odhrnul kabátec a pod ním se blištěly vrhací nože. Rychle jeden vytáhl a mrštil ho po mě, ale následovalo překvapení, protože jsem ten nůž najednou viděl letět tak pomalu, že jsem mohl uhnout z jeho dráhy letu, jako bych uhýbal chodci, který jde proti mně. Čas se zase zrychlil a vidím jak tasí druhý. Na vteřinu jsem zavřel oči, abych se mohl koncentrovat a připravit se tak na další hod. Ten následoval okamžitě, prohlédl jsem a sleduji jak opět tak pomalu letí ke mě. Tak jsem ho ve vzduchu chytil za čepel a mrštil ho majiteli zpět. Všiml jsem si vypouklého zrcadla na rohu silnice, ve kterém vidím sám sebe při té akci s nožem, jenže v odrazu to bylo rychlé, tak rychlé, že jsem ani nestihl spatřit to co jsem právě udělal. Najednou vidím muže sedícího na zemi, opřeného o zeď, jak si vytahuje nůž ze stehna a v očích má smrt, pocit, že je připraven na to co má teď nevyhnutelně přijít. Nic neříká, neprosí, jako by se snažil co nejlépe připravit. Přeci jen to byl hrdý bojovník, ač sebepodlejší, ve svém útoku. Sevřel jsem v ruce tyč a blížil se k němu. V tu chvíli jsem asi překonal zvířecí pud a uvědomil si, co se právě stalo, poté jsem se rozhlédl, upustil tyč na zem, zkontroloval pulz, tomu druhému, zjitil že není mrtvý a rozeběhl se ke své původní cestě. Zničen, ale zároveň obohacen novými zkušenostmi, běžím a v hlavě stokrát za sebou probírám, co se právě stalo. Náhle stojím před kopcem. Vylezu nahoru a spatřím trať. Bezmyšlenkovitě jdu směrem ke vzdálenému domu, ve kterém vidím úkryt a prostor k přemýšlení a uvědomení si situace, která nastala. Přecházím první koleje, myslím jen na to, až si sednu uvnitř a na chvíli se zastavím.

V momentě, kdy přecházím třetí trať se mi zasekla noha pod kolejí. Snažím se ji vyprostit a v tu chvíli slyším velmi hlasitou sirénu, klakson a vidím dvě silná světla jak se neúprosně blíží ke mně...