Poplivaná lavička v parku,

je mým přechodným obydlím,

stíny chodící kolem,

skrz myšlenky nevidím.

Mrtvolky listí,

o smutku mi vypráví,

i listí to ví,

že moje duše churaví.

Cítím se poněkud trapně,

na očích si sedím,

jak bych z tichého pšouku,

měl být podezřelým.

Obvyklá nálada,

pro život,

jenž žijí básníci,

žel bohu nebásním,

jsem pilát za Ježíše truchlící.

Smutním nad ztrátou,

chuti do života,

ve světě ve kterém,

žezla se chopila,

bezmoc a samota.