Přátelsky myšlené upozornění: tohle není poezie. Vzalas jen svoje (zajisté upřímné) pocity, dalas jim banální slovní formu a seřadila za sebou. Vždyť jak se ten text liší od prózy (mimochodem stejně obsahově banální)? viz:
Hodiny odbíjí půlnoc, sedím v pokoji, jen plamen svíčky na stole mihotavě plápolá a já hledám tvou dlaň, marně. Myslím na tebe, lásko, co asi děláš. Ač pár desítek kilometrů ode mě, přec jak bys vzdálen byl tisíc mil. Stýská se mi, lásko, po tvém pevném objetí. Chvíle s tebou jsou pro mě vzácný klenot, chvíle s tebou jsou jako vteřina. Dny a noci bez tebe jsou nekonečné. Miluji tě lásko a chci být s tebou. Teď, HNED.
Navíc spolehlivě funguje, že oblečeš-li cit do klišé, ztratí okamžitě na intenzitě a schopnosti zasáhnout. Jestli to myslíš s poezií vážně, začni ji číst - snadno uvidíš, že konkrétním pojmenováním se (většinou) poezie zabíjí, naopak zázrakem je metafora.