Icarus, planeta - jediná planeta v dosažitelném okolí Země vhodná alespoň částečně ke kolonizaci. Objevena roku 2214. Gravitace je na této planetě velmi nízká. Atmosféra je zde udržována díky silnému povrchovému napětí její nejvrchnější vrstvy. Tuto atmosféru tvoří při povrchu planety jinde se nevyskytující jedovatý plyn icarin a výše pak od 1000 m vzduch. Lidé obývají vrcholky nejvyšších hor (v pásu vzdušné atmosféry) mezi nimiž létají, což jim umožňuje výše zmíněná nízká gravitace.

(z Galaktické encyklopedie)

Vychutnával jsem krásu letu celou svou myslí. Je to ohromný zážitek - daleko lepší než plavat. Ne, nevzal jsem si ochrannou kombinézu - nikdo ji nenosí. Jen malé děti. Nikdo není tak neopatrný, aby vlétl až dolů - do icarinu. A ty poslední zprávy o zmizení několika lidí - to se mě nemůže stát. Měli si dávat víc pozor. Všichni nepozorní a roztržití lidé by měli létat v kombinéze. Můj cíl cesty je sice kolonie 355, ale nikdo neříká, že bych se nemohl ještě chvíli proletět - odreagovat se od vší té byrokracie a papírování, které převládá nad ostatní prací. Jen si klidně letět, pozorovat temné chuchvalce icarinu dole... Vtom náraz. Cosi do mě uhodilo velice vysokou rychlostí. Asi jsem omdlel, nevím, pamatuju si jen, jak zbaven stability a kontroly svištím dolů. Nadechuji se icarinu a ten mě ochromuje. Zatmívá se mi před očima. Probrala mě nesnesitelná bolest. Byl jsem dole - na povrchu Icaru, obklopen icarinem. Pád nebyl smrtelný - gravitace je tu nízká a pád byl způsoben hlavně silou nárazu, nikoliv gravitací - ale jistě mám pár kostí zlomených. Icarin ochromil většinu pohybových ceneter a za pár dní mě i zabije. Rozhlížím se. Kolem vidím rozpadající se mrtvoly lidí - a pár jistě ochromených jako já. Jistě, vzhledem k populační explozi je to mizivé procento z lidí létajících nahoře, ale - kdo nebo co mě a je shodilo?! Ve strašných bolestech uběhla hodina. Tu vidím nad sebou ve výšce asi jednoho kilometru šťastného bezstarostně létajícího člověka. Zkouším na něj zavolat, ale nejde to. Ústa mám ochromena. Ale počkat pravou rukou mohu stále hýbat. Snad, když po něm hodím kamínek, tak ho to upozorní, podívá se dolů a přivolá pomoc. Snad, snad mě uvidí! Icarin je shora skoro neprůhledný. Hážu. Kámen letí skoro konstantní rychlostí nahoru. Ale - když nic nevážíte, takový kamínek znamená ztrátu stability! Už jsem hodil, kostky jsou vrženy, není návratu zpátky. Zasažený člověk již padá dolů. Ale kdo z těchto zpola ochrnutých lidí hodil kámen po mně?! A koho zabije ten, po kterém jsem ho hodil já?! nebo takhle neuvažovali všichni?! Nemuseli... Ale já mám ještě jednu otázku: Proč mají všichni bezstarostně létat nahoře, když já umírám?! Beru do ruky další kámen.