skrze v ruce vetknutou vlastní vůli
dá prozřít
na dno

a sám dlaněmi
tře tváře těch
jeho ponoukání poslušných
nocí

až se zbodřelé ovečky prohoří
k ránům
kdy je snad paže upomenou
na družnost a možné přísliby 
co jich On
zkratováním synapsí 
ztajil

chtít se zabít
zdává se pak míň
prozřetelné
když v závratích
s duněním
konečně opouští ruiny

je už šero
a úzkost umocňují barvy
že chybí
nebo nesnesitelně zmatněly
od včerejšků není jasnější Té
pouličních lamp