|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Pamatuji si to víc než cokoliv, co se mi stalo za života. ONI si prý na dobu před narozením nevzpomínají, ale u mě je to nejsilnější vzpomínka, jakou mám. Byl jsem rozlehlý jako celá širá Země, věčný jako Nebe a neviditelný jako myšlenka jiného člověka. V rukou - nebo v tom, čemu bych dnes řekl ruce - jsem držel nejkrásnější předmět, jaký jsem kdy viděl a jaký už nikdy v životě ani po něm neuvidím. Tato věc se stále měnila. Později už nebyla tak krásná jako na začátku a pořád se to zhoršovalo. Pak byla ohyzdná. Snažil jsem se ji dostat zpět do původního stavu, ale výsledky mého konání měly přesně opačný efekt. Pak byla ta obludná substance čím dál větší a větší, čím dál blíž a blíž. Uslyšel jsem Hlas:"Jsi vyslancem Světla. Snaž se rozšiřovat svoji moudrost a dobro Těm, kteří ji ztratili" "Komu, Pane?" "To uvidíš sám..." Pak bylo příjemně. Bylo krásně a já jsem už byl na světě. Rozhlížel jsem se kolem sebe a poprvé vnímal Světlo, Zvuk, Hmat, Čich, Chuť... Byl jsem člověkem a smál jsem se na svět. Podíval jsem se po ostatních nově narozených. Řvali. Tehdy jsem ještě nevěděl proč. Sedím spolu s ostatními malými dětmi ve srubu. Absorbuji jejich myšlenky a snažím se v nich vyznat. Oni běhají sem a tam, postrkují se a jinak se navzájem pokoušejí. Budím v nich nežádoucí pozornost, protože se chovám jinak než oni. Zkoušel jsem jim vyprávět pohádku, jak jsem měl krásnou věc, ale zmizela mi. Smáli se mi. A ptali se, co to bylo. "To nejde říct." "Ty neumíš mluvit? Chachacha!" "Bylo to něco uspořádaného, nepopsatelného." "Cože? My víme. Měl jsi hodně hraček a zničil jsi je. Jsi blbec." "To nebyly hračky. Vznášelo se to ve vzduchu." "To tak nebývá. Nic se nevznáší ve vzduchu." "Ptáci ano. A slunce. A ta věc." "Jsi blbec - nemohl jsi mít sluníčko. To mám já. Je moje a svítí, kdy chcu. Měl jsi jídlo a hračky a hodil jsi je do žumpy mezi hovna. Hahahahaha!" Ostatní se přidali:"Hahahahaha". "Do jaké žumpy? Chtěl jsem vám jen říct, že.." "Do žumpy, kde si hraješ s hovnama. Jsi divnej, neběháš, neskáčeš, maluješ si blbosti, posouváš si kamínky sem a tam a vymýšlíš moc složitý a trapný pohádky." Byla to pravda, snažil jsem se jim sdělit svoje pocity, rozesmát je svými postřehy a zkoumat svět. Oni se prali, ignorovali mě a posmívali se mi. Několikrát v noci mě znovu oslovil Hlas Světla a pochválil mě. Ať prý pokračuju, že jim, pokud budou chtít, nakonec pomůžu od jejich věčných trápení a starostí a navrhnu jim lepší způsoby vnímání a života. Rostl jsem. Všechno takhle pokračovalo dále několik let. Zkoušel jsem se s nimi později bavit o pocitech a o stavech mysli, ale oni nějak nechápali, co chci říct. Na druhou stranu si mysleli, že jsem necitelný - když jsem nejednal tak, jak bylo zvykem. Jejich city byly totiž jiné než moje. Nedokázali si představit spoustu věcí. Já jsem zase mnohdy nechápal, o co jim jde a pak jsem zjistil, že o nic. "Vymyslel jsem lepší způsob boje." řekl jsem jednou vrchnímu vojevůdci naší vesnice. "Ty, chlapečku? Běž si hrát a neruš mě!" Ukázal jsem mu nákres. "Co to je?" "Tady se zapálí oheň, tady vyletí ten špičatý kámen a dál je to jasné." "Cože? Ďáblovo znamení! Bojovat ohněm! Jdeme za knězem!" Kněz mě polil studenou svěcenou vodou (z toho jsem se potom nachladil, ale to mu asi bylo jedno) a vymýtal ze mě ďábla. Bába, co tam v tom kostele seděla, na mě začala křičet, že jsem zlý, že myslím na zbraně. Snažil jsem se jí vysvětlit, že to bylo míněno pouze teoreticky, ale nepochopila, co tím myslím. Naštval jsem se na ně. Řekl jsem :"K čemu vám jsou tady ty obřady? Dlouhé čtení něčeho a klečení - takhle oslovovat Boha? Takhle divně? Formálně? Povrchně? Postavit kvůli tomu nejvyšší a nejdražší budovu ve vesnici? Shromažďovat peníze?" Jak jsem řekl to "peníze", kněz na mě hned začal řvát, ať vypadnu. Takhle průhledně ždímat z lidí zlaťáky prý kvůli duchovním hodnotám - na ty přijde každý sám rozjímáním, v tom mu nikdo neporadí. Vypadl jsem odtam a lidé, které jsem chtěl uchránit před centralizací a formalizací duchovního života a před zbytečnými pocity viny při kázání, na mě začali házet shnilá rajčata. Vrátil jsem se mezi děti. Uviděl jsem, že jsou srocené v hloučku na jedné zatáčce hlavní cesty procházející vesnicí. "Tady byl přece starý strom, už ho tu nevidím." uvědomil jsem si. Došel jsem až k nim a podíval se, co se stalo. Vašek - jeden z relativně nejrozumnějších kluků - byl zavalen stromem, který se zřejmě náhle skácel. Už se blížili dospělí, že ho vyprostí. Náhle mi ho bylo líto. Vzpoměl jsem si na jeden myšlenkový postup, který mě učil Hlas Světla. Soustředil jsem se na Vaška a myslel na hojení, na uzdravení a na tu Věc, kterou jsem kdysi viděl, jak vypadala na začátku. Pohnul se. Pohnul se a usmál. Chvíli jsem se na něj ještě upřeně díval. Tu si mě všimli ostatní. "Řekni nám pohádku - hehehe. Pohádky vymýšlí jak malý děcko. A chtěl zbořit náš kostelíček!" Už se k nim donesla nějaká pokroucená verze toho incidentu s farářem "Kam se to čumíš? Tady pro tebe žádná hovna nejsou!" "Hihihihihi!" "To on skácel ten strom! Chtěl zabít Vaška a odnést ho čertům! " Vašek se probral. Nevím, zda to bylo mým působením nebo jestli se vzpamatoval sám od sebe, ale na zvířata moje uzdravovací síla fungovala ("tak bude fungovat i na tahle zvířata" řekl jeden hlas ve mě, hlas, který poslední dobou neustále sílil). "Co na mě čumíš?" zaječel zraněný. "Jdi si čumět jinam, vole!" "Že to byl von, kdo tě zranil!" "Nó...jasně! Viděl jsem ho, jak strká do toho stromu!" To bylo na mě už moc. Použil jsem tu samou Sílu jako před chvílí, ale v opačném smyslu. A velmi silně. Náhle se Vašek zkroutil, padl na kolena a začal blít. Blil červy. Nejstrašnější na tom bylo to, že jsem při tom cítil radost. Utekl jsem pryč. Vašek krátce potom zemřel s hrůzou ve tváři. Potom jsem psal báseň. Napsal jsem epos o sobě. O člověku, který je nepochopen. Donesl jsem ho do Domu moudrosti - to bylo takové místo, kde se shromažďovaly svitky, které si mohl každý přečíst. Zkoušel jsem je číst, ale většinou mi toho moc nedaly. Snil jsem o době, kdy budou knihy o něčem jiném než o náboženství, boji a sexu a kdy nebude nutno pro správce Domu moudrosti učit se nesmyslně spisovatele a díla zpaměti. Předal jsem Správci svůj svitek. "Je to stylisticky chaotické. Tady píšeš, že k této věci jsou tři důvody, ale máš tam jenom jeden." "Vždyť je o tom ještě tady a tady!" "A jo - teď, když to říkáš, tak už to vidím!" Nevyznal se v tom! Chyba nebyla v díle, ale ve čtenáři! "Ten svitek je tak oškubaný - a to písmo..." "Vždyť tu jde o obsah." "Ale kdepak! Lidé přece chodí do Domu moudrosti hlavně, aby se ukázali, že jsou moudří. Knihy mají být hezké. Stejně většinu času tráví v policích a dodávají tomu tady skvělý design." (Toto cizí slovo pochází od jednoho národa ze západu, po kterém se naše království opičí. Znamená to "vzhled".) Utekl jsem odtam. A Správce Domu moudrosti den poté zahynul. Roztrhala ho divá zvěř.Tu dobu jsem, celý naštvaný, trhal svůj svitek na kousíčky. Moje hojivá síla byla stejně velká jako ničivá, ale lidé ji vždy připisovali něčemu jinému než mě. Bohům. Zaříkáváním. Sami sobě. Přesto jsem ji dále používal - ale jedna příhoda mě přesvědčila, abych s tím přestal... Šel jsem kolem staré chaloupky na kraji vesnice, když tu jsem zevnitř vycítil Neštěstí. Vešel jsem - starý felčar Jakub ležel na lůžku, slabý, umírající. "Chlapče... s lidmi asi není něco v pořádku..." "Povídejte dál." "Celý život zkoumám, jaké bylinky jsou na co dobré a jak se mají užívat, léčím s nimi lidi, ale oni dál dávají přednost zaříkávačům..." "A ty jejich verše a zaříkávadla, ty k něčemu jsou?" "Možná psychicky, lidem je pak líp, ale jejich těla strádají dál. Až nakonec, těsně před smrtí, konečně přijdou za mnou. Já dělám co mohu, ale už bývá většinou pozdě... Takže umírají v mých rukou a to mé pověsti nepřidá. A přitom kdyby přišli dřív a řídili se mými doporučeními a pokyny, dokázal bych je zachránit. Ale to oni ne. Nedůvěřují vědě. A ještě k tomu jeden bohatý šlechtic nenávidí lékaře a vymýšlí o nás lži... takže ani tu almužnu nedostanu." "A proč to dělá?" "Jedno jeho dítě onemocnělo. Zavolal napřed samozřejmě zaříkávače a mě přivolal až v době, kdy už byla všechna pomoc marná, a teď mi to přičítá za vinu." "A zaříkávačům ne?" "Ti nebývají tak nepříjemní - neříkají lidem, co musí nebo nesmí jíst, co mají užívat a kdy a tak podobně. "Prozkoumával jsem Jakubovu mysl. Taky podobný případ. Člověk pracuje, dělá, co dovede a co ho těší, líbilo by se mu, kdyby tím byl prospěšný a ostatní ho všelijak podezřívají, že není flákač jak oni a postupně ho doženou až k rezignaci na jeho původní úmysly. Proč nám nevěří? Proč nás nechtějí pořádně vyslechnout a pošklebují se? Když o to nestojí, já se přece nepřetrhnu! Nevydržel jsem nic nedělat! Bylo to prostě v mé povaze, to nutkání vymýšlet, jak zlepšit věci, jak obejít už stanovené cesty. Vždyť jsem byl přece pověřen! Četl jsem ale o vynálezci katapultu, vinařského lisu a spousty dalších zařízení. Zemřel v bídě, nepochopen, umučen! Takhle odměňují vynálezce a umělce - jedině uznáním po smrti (přičemž tu smrt jim často sami způsobí). Uvědomil jsem si, že v nyní již přes moje snahy mrtvém Jakubovi jsem cítil Světlo podobné mému. Zkoušel jsem podobnou záři lokalizovat i jinde. Jednou v noci mě cosi donutilo probudit se. Viděl jsem, jak se k mojí posteli plíží voják s mečem v ruce. Udeřil jsem do něj Sílu a utíkal jsem, co nejrychleji jsem mohl pryč z vesnice. Bylo to jasné - již jako dítě jsem měl nebezpečné názory a to se knížeti žijícímu v sousedním městečku, který vládl tomuto panství, nelíbilo. Aniž bych si to uvědomil, utíkal jsem cíleně k jedné určité oblasti, odkud jsem, postupně silněji a silněji, cítil přítomnost Světla podobného mému. Věděl jsem, že je tam zcela určitě další Vyslanec od Hlasu Světla. Zjevila se mi ve snu. Krásná dívka, přibližně mého věku. Nebyl jsem zvyklý s někým mluvit na mé vlastní psychické úrovni. Ona taky ne. Velice jsme si rozuměli a probrali jsme spoustu věcí. Škoda, že je zatím tak daleko a mohu s ní mluvit pouze chvíli ve snu! Šel jsem dál směrem k jejímu Světlu. Také se snažila, aby ji pochopili. Taky marně. Už skoro rezignovala a plánovala, že dožije svůj život bez pokusu o splnění svého Poslání. Teď se ale její touha splnit jej obnovila. Po týdnu namáhavého putování její Světlo náhle zablikalo!! Zrychlil jsem a soustředil jsem na ni tolik léčivé energie, kolik jsem mohl, ale byl jsem moc daleko! Malou chvíli se mi ale podařilo, už teď nevím jak, vidět jejíma očima. Lůza. Spousta lidí, kteří jí záviděli světlo. Ve jménu -jaký to paradox- ve jménu Dobra ji upálili jako čarodějnici. Zapamatoval jsem si přesně místo, kde se to stalo. Doběhl jsem do té vesnice šílený vzteky. Ani už nevím, co jsem to prováděl, jakou mentální techniku jsem to použil, ale TOHLE mě určitě Hlas Světla neučil - musel jsem to zkombinovat sám. Prostě v jeden okamžik tam byla vesnice a chvíli poté lidé a domy rozpouštějící se ve žhavé lávě. Následující noc jsem proležel pronásledován výčitkami svědomí. Pak jsem se znovu naštval: Zjistil jsem, že lidi v té vesnici zfanatizovali kněží z nedalekého kláštera. Klášter zlikvidovalo malé lokální zemětřesení. Ničit je jednodušší než tvořit. Pak to šlo už ráz naráz.... Nejvíce mě teď zaráží, že kdyby se ke mě na počátku chovali přívětivěji, asi bych jim dnes doopravdy nějak pomáhal, předstíral, že jsem jeden z nich a nechal je zneužívat moje nápady. Ale je moje nabízená ruka nezajímala, nejméně tisíckrát mě urazili, snažili se mě přinutit buďto žít jejich způsobem života, který pokládají za jediný "normální", nebo se nechat vyhnat do lesů, případně zabít. Ano, pravda, mohl jsem taky žít jako poustevník, daleko od nich, zlomen smrtí bytosti, na které mi velice záleželo, ale takový slaboch jsem nebyl: za tu chvíli, co jsem žil s nimi, jsem si asi trochu zvykl jednat jako oni. Chtěli mě změnit a tak se jim to nakonec povedlo, ale ne tak, jak předpokládali... Moje Světlo dále plane v mém hrozivém hradě na kopci, který vybudovali ti, kteří se mi kdysi posmívali. Dále pomáhám lidem, jak jsem vždycky chtěl: jejich problémy řeším navždy - když se ti chudáčci trápí trudným životním údělem, nenechám je dále se trápit a posílám jejich duše zpět do Světla. Těla slouží mým biologickým experimentům. I moje vynálezy už se realizují; místo abych lidi na kolenou prosil, aby je přijali a užívali, staví je teď pro mě. Létám ve svém letounu svým územím a beru si, co mi patří: Jídlo. Materiál. Ženy. Chci co nejvíce rozšířit sémě svého osvíceného rodu a po dobrém by mi to bůhvíproč ty ženské neumožnily. V mé říši mají všichni všeho dostatek... nedovolím totiž, aby lidí bylo víc, než zásob potravin. Divím se, že jinde na toto geniální řešení nepřišli a množí se jako králíci. Toho, kdo přežije, vybírám takzvaným nepřirozeným výběrem podle svých kritérií dobrého člověka. Snažím se znovu vybudovat Nejkrásnější Věc Na Světě, ale bůhvíproč se mi to nedaří.
Jediné, co mě štve je, že Hlas Světla se už z jakýchsi nepochopitelných důvodů neozývá. Nevděčník - vždyť svůj úděl Vyslance Vyšší moci plním na sto i více procent. Poslední, co mi sdělil, bylo cosi o choré mysli zlomené nepříznivým prostředím. Asi mluvil o sobě. Nebo o lidech.
|
|
|
