Na zastávkách umíraly lítací sny
ráno zběsile dejchalo svátečností jako vánoční kapr pod nožem umazaným džemem /sladký konec/ a chodci prořízli mléčný bar zamlžených ulic, chvátají naplnit busy a vlaky - rakve všedností pachy prvních kafí a ospalých polibků po deseti letech unavených manželství a vyrobenými vůněmi past a pastí v jinak upocených podpaždích - kryty hniloby pracovních postupů
a kámoš řikal, že ženský taky smrděj, ale přitom je nešťastnej, protože si kvůli němu už jedna stoupla na špičky, aby se podívala
do smyčky smysluplnějšího nebytí a oběma se nám líbí jedna, co prodává nádherný úsměvy za dobrý slovo, já majitel nejlepších slov maloměsta /hovno, kurva, duše/ se jí zase bojím podívat do světel, /lovec, šelma, obětina/ asi aby nepoznala, že jsem těhotný starcem, dítětem
a svět se stal bojištěm hodokvasem pohřebištěm /podomních dealerů svých iluzí o štěstí/ stánkaři vybalili kolkovaný příslib konce pro všechny, co si nechtěj, neuměj stoupat na špičky, aby se rozhlídli a vyděsili... to ráno, kdy na zástávkách umíraly lítací sny
|