Naivní žába
(Epická báseň se sprostým koncem)

V kaluži odráží se všechna krása světa
a v její špíně spala žába bezesně
Probudil ji až květ jež odhodila Květa
i bez nácviku vcelku noblesně.

Žába - tvor zcela nepoetický
zaujala k tomu květu vztah vyhraněně kritický:
že prý ji probudil snad ze sna.
I tak je pro ně dva ta louže příliš těsná.

K tomu všemu ten květ ji velmi ruší
když vypouští si do ovzduší
zakázané vůně
v okolí její čarukrásné (a privátní) tůně.

Rozhodla se žába obezřetně se zachovat,
ukázat svoji utajenou ctnost,
než začne mrcha nepokrytě fotosyntetizovat
a definitivně tak zničí domácnost.

Málokdo tuší, že žabí utajenou ctností
je smysl pro zákon,
že žáby mají také státomilnou duši.
A nenávidí celaskon.

Tak udala žába kytku úřadům
na pečlivě vyplněném formuláři.
Nevěděla, že těm neřádům
zabere to celé její stáří.

Zemřela žába, do hrobu dána,
květiny tu však zůstaly.
A otvíraly květy každičkého rána
aby tak mě zas nasraly.*

*Ne že by autor neměl rád květiny, ale páč se mu to nerýmovalo a páč je sprosťák, musel to tam dát.