Algebraická balada

Chci vám jen říci, drahá slečno,

byste se stala mojí tečnou,

bych šeptal vám jen do ouška

číslo Ludolfovo

s periodou věčnou.

Budeme funkcemi na grafu:

já vaším pravidelným sínem,

vy mojí štíhlou kotangens.

Skoncujeme se splínem.

Mínus ho vem(s)!

Má lásko - jsi pro mne druhou neznámou

v životní kvadratické rovnici.

Když přivoním si k tobě,

jsi zlomky vonící,

to voníš mátou peprnou

a trochu skořicí.

Tvé nohy jsou jen

Dokonalé rovnoběžky,

Na nichž chci vztyčit kolmici.

A do rukou tvých navždy vložit své,

Dokonale tvarované ruce

Proporciálně Matematické.

Když češeš se,

tvé vlasy tančí

jak po tabuli křída -

také z nich padá hvězdný bílý prach.

V tu chvíli popadne mne pravý strach:

Snad řešení v tvých krásných očích banálních

vyjde mi beze zbytku

v oboru čísel reálných.

Slečno, proč si mne nevšímáte?

Hned odmocním váš nesoucit

a vydělím ho vším co máte

Zbude jen algoritmus:

Antracit.