|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Probouzim se celá promočená v nějaký zapadlý uličce. Hlavu mám na střepy
a nevim kde jsem a jak jsem se sem dostala. Snažim se vzpomenout si, co se vlastně stalo, ale pamatuju si jen, že jsem pařila v nějaký zapadlý hospodě a pak už mám okno.
V kapse mi tiše zapípá mobil. Zjišťuju, kdo mi píše a pomalu začínám tušit průběh
včerejšího večera. Čtu:
Ahoj kocko!
Diky za vcerejsek, bylo to super.
Mohli bysme si to nekdy zopaknout,
co ty na to? David
„Co jakej David?” přemýšlím, „Snad ne ten příšernej…, kterej mě tam včera oblejzal?
Já mu dala číslo? Měla jsem s nim snad něco?” Myšlenky mi letěj hlavou jak stádo koní
a já nepobírám. Prozatím to vypustim z hlavy.
Prohlížím kabelku, jestli mám všechno. Peněženka, doklady, klíče od bytu,
krabičku s jointama, zapalovač, zrcátko. Poslední jmenované vytáhnu a prohlížím si svůj vzhled.
Rozmazaná řasenka, vlasy rozcuchaný a slepený deštěm, no prostě hrůza. Radši zrcátko vrátim
do kabelky a vytáhnu svojí krabičku poslední záchrany. Opřu se o zeď a zapálím si jointa.
Zvednu se, a přeletím pohledem svůj zevnějšek – roztrhaný džíny, černej top a
tmavomodrá mikina, všechno totálně promočený. Trochu se upravím a vydám se zjistit, kde
se vlastně nacházim. Vyjdu z uličky a okamžitě zjišťuju, že jsem blízko svýho bytu, takže se vypravim domů. Po deseti minutách dojdu ke vchodu, odemknu si, výtahem vyjedu do třetího
patra a dojdu ke dveřím svýho bytu.
A tam málem omdlim úlekem. Stojíš tu TY!
„Kde jsi byla celou noc?" vyjedeš na mě, „Několikrát jsem ti volal!A jak to vypadáš?
Zase jsi někde chlastala, co?”
„Já…“
„Nic neříkej, nechci slyšet tvoje výmluvy. Toleroval jsem ti to dost dlouho, ale teď už je konec!”
Ta slova mě zasahují jako ostří nože. Vidím tě odcházet a chci se za tebou rozběhnout,
ale nemůžu, stojím tu jak opařená. Naposledy se otáčíš a já doufám, že se vrátíš, že se probudím
z toho zlýho snu. Jenže vím, že to se nestane. Nastupuješ do výtahu a já tě navždy ztrácím. „Sbohem, lásko!” zašeptám.
Odemknu si byt, jako ve snách dojdu do obýváku a zhroutim se na koberec.
Nepláču, nemůžu. Způsobila jsem si to sama. Ležim na koberci a zírám do stropu.
Tma…
Policejní sirény houkají. Policie uzavírá byt číslo 11 v 5. patře domu číslo 294
na Vinohradské třídě.
Novinový titulek hlásá: „Dvacetiletou ženu našli v jejím bytě v kaluži krve!”
Na opačné straně světa se právě poprvé nadechlo novorozené dítě…
|
|
|
