Správného průvodce na hradě si každý představuje jako člověka, který nás  seznámí s řádkou historických faktů, ale neunudí nás přitom k smrti. Zároveň by měl dobře vypadat, mít příjemný hlas a osobní kouzlo.Jelikož jsem si vždy myslela, že by mne tato práce mohla bavit, a že některými z výše uvedených vlastností disponuji, vyrazila jsem jednoho sobotního dopoledne na konkurz průvodců na Státní hrad Karlštejn.

V 6:45 ráno zazvoní budík.Probouzím se s pocitem, že ten konkurz bude jeden velký trapas. Pak si ale říkám: ,,Jedu se přece hlavně pobavit, ne?“ Vstávám, a potichu, abych nevzbudila své kamarádky z pražských kolejí, které byli tak hodné že mne na víkend u sebe ubytovaly, se oblékám. Pak navštívím koupelnu a několika zkušenými pohyby se měním z ošklivého ranního cosi na pro den použitelnou, šarmantní dívku. Po zhruba 20 minutové jízdě autobusem a metrem dorážím na hlavní nádraží. Po zakoupení jízdenky směr Karlštejn a nalezení správného vlaku mohu v 8:21v klidu odjet . Po cestě pozoruji skupinku skautíků a připomínám si, že to není tak dávno, co jsem ještě i já jezdila v pískově žluté košili každou sobotu a neděli někam ven. Z nostalgických vzpomínek mne vytrhuje pouze nepříjemný pocit, jenž se usadil někde v mé hlavě – Proč tam jedeš? Vždyť se pouze nehorázně ztrapníš… Tyto otázky se mi honí hlavou po celou dobu jízdy vlakem. Po jistou chvíli se pokouším přesvědčit sama sebe, že to není pravda. Nakonec tento boj vzdávám, a tak se pocit usazuje kdesi hluboko ve mně.

Zpoza okna se najednou vyloupne silueta známého hradu. Tak a jsme tady! Modrá cedule na nástupišti mne ujistila o tom, že jsem skutečně dojela do Karlštejna. Vystoupím z vlaku a vydávám se směrem k hradu. Připadám si jako součást nějakého hada, protože přede mnou i za mnou jsou větší či menší skupinky lidí.  První mírné stoupání a skupinky se od sebe vzdalují. Jdu tedy dále cestou a snažím se přemítat o všem možném i nemožném – mé přemítání však vždy končí u jednoho a téhož – ještě je čas obrátit se… Asi v polovině posledního stoupání potkávám dívku, která vykazuje několik znaků, jež mi dovolují zařadit ji do skupinky zájemců o konkurz na průvodce – jde sama, je hezky oblečená, nalíčená a působí sebevědomým dojmem.  Protože se mi však zdá, že rozhovor za supění do kopce není výhodné, mlčím.Třeba se koneckonců pletu a na navazování známosti bude dost času na nádvoří. Když po malé chvilce zvednu oči, vidím před sebou  Karlštejn v plné kráse. No, kráse… Něco mi na něm zkrátka nesedí. Vždyť vypadá jako…Chvíli uvažuji, co mi  jen připomíná. Pak si vzpomenu – papírové vystřihovánky hradů a zámků. Vypadaly stejně jako Karlštejn dneska – sterilně, neživě…Přicházím na nádvoří. Letmý průzkum a již vidím dveře s cedulí oznamující, že konkurz na průvodce probíhá zde. Trochu mne zarazí fakt, že před těmito dveřmi stojí ostraha. Aspoň nás nikdo neukradne.  Protože mám do desáté, kdy konkurz začíná, ještě čas, věnuji jej rozhlížení se kolem sebe. Na nádvoří postávají hloučky turistů, mezi nimiž se obratně proplétají průvodci cinkajíce klíči a svolávajíce své skupinky. Mezi tím vším se pomalu ztrácí skupinka lidiček, kteří čekají evidentně na něco úplně jiného než na prohlídku. Několik otázek zjišťovacích a doplňovacích a je jasno – ti lidé tu čekají na konkurz.  S potěšením mohu konstatovat, že Morava mírně dominuje. Přesně v 10:00 se otvírají dveře a mladý muž volá: ,,První čtyři mohou dovnitř.“ Okamžitě se mezi námi najdou první čtyři odvážlivci a mizí v útrobách hradu.  V momentě, kdy za nimi zapadnou dveře se mi ostatní dáme do čilého rozhovoru:,,A to nás budou brát po čtyřech. No to tu zmrznem.“(Počasí totiž ani zdaleka nepřipomíná jarní den). ,,Jak dlouho myslíte, že tu budeme čekat? Taky si to mohli líp zorganizovat“ Postupně se vytvořilo několik skupinek, které si mezi sebou vzájemně povídají. Ta naše sestává ze studenta pražského gymnázia studentky teologické fakulty, studentky archivnictví, studentky vyšší odborné školy cestovního ruchu(to je ta dívka, kterou jsem potkala ve stoupání) a mé maličkosti. Rozvíjí se klasický seznamovací rozhovor, povídá se o všem možném a v průběhu našeho povídání vchází dovnitř další dvě čtveřice.  Zrovna když se naše skupinka dozvídá, že studentka archivnictví si nechala ušít gotické šaty za 10 000 Kč(každý přeci do něčeho investuje), zaslechnu jakýsi hluk a na nádvoří vjíždí čtyři limuzíny. Co to? Nenápadným  krokem se přiblížím k rozpisu prohlídek hradu na dnešní den. Třeba se z něj něco chytrého dozvím. A taky že ano. Vypadá to, že páni a dámy  v limuzínách jsou chorvatskou delegací z ministerstva životního prostředí. Za malý okamžik tato delegace mizí v hradu společně s průvodkyní, ne nepodobné Janě Brejchové z noci na  Karlštejně, a to minimálně účesem. O, jak stylové. Chvíli ještě obdivujeme nablýskaná auta, ale pak se opět dáváme do hovoru. Každý z nás už se vidí, jak tu taky bude provázet zahraniční delegace… Když tu najednou se dveře znovu otvírají a vychází skupinka prvních šťastlivců, kteří už TO mají za sebou. Ptáme se jich na dojmy a hlavně na obsah testů. Dozvídáme se toto: historický test, test komunikačních znalostí, pohovory v cizím jazyce, pohovory v češtině. Všichni jsou prý strašně hodní… Červíček zahlodá znovu – na co sem lezeš? Avšak už to není tak silné hlodání jako na začátku. Dál pokračujeme v rozhovoru.

 Při tom všem povídání si nestihnu ani všimnout, že už tu na nádvoří stojíme čtyři hodinky. A už zase volají další skupinku… Bohužel čtyři lidi jsou již vybráni, a tak musím ještě chvíli počkat. Po chvíli se dveře znovu otevírají a já spolu s třemi svými spolubesednicemi vstupuji dovnitř. Příjemně vypadajícím mladým mužem jsme uvedeny do první místnosti, kde již na nás čeká další mile vyhlížející mladý muž. Místnost je vybavena jako velice účelná kancelář, ale jisté doplňky, jako například zarámovaný rodokmen Habsburků či portréty patronů Českých zemí, mne nenechají ani na chvíli na pochybách, kdeže to jsme. Usadíme se, náš průvodce někam zmizí.Muž v místnosti nám nejprve předloží prezenční listinu a žádá naše občanky. Při letmé pohledu do prezenční listiny opět zapochybuji, cože tu vlastně dělám, a uklidňuji se tím, že jsem se sem přece přijela hlavně pobavit a vyzkoušet si, jaké že to je na přijímacím pohovoru do zaměstnání. Ono totiž zrovna dvakrát nepotěší zjištění, že několik z vašich konkurentů je schopno a ochotno provádět ve čtyřech světových jazycích…

  Na další chmurné úvahy není čas. Muž nás nechá vybrat si variantu testu, a pak vysvětluje, v čem bude tento první test spočívat.  Má ověřit naše schopnosti práce s jazykem. Říkám si, že to by snad neměl být takový problém. Test sestává ze dvou částí – v té první máme hledat  vhodné dvojice slov, v té druhé doplňovat chybějící slova do vět. Na každý z testů máme 5 minut. Nadechnu se, otáčím papír a píšu, píšu, píšu. Test mi nepřipadá nijak složitý. Pohled na mé kolegyně říká, že i ony jsou takříkajíc v pohodě. Když dopíšeme, mladý muž se  na nás usměje, testy si sebere, hned je opraví a založí do naší složky. Při tom všem se stále usmívá, je velmi příjemný a milý. Má vyděšenost z pohovoru někam zmizela. Jsem skoro až ledově klidná, což by měl být  podle příruček typu ,,Jak se dobře připravit na pohovor“ ideální stav. Po malé chvilce čekání, než dopíší naši předchůdci historický test, přichází mladá slečna a odvádí nás do další místnosti.Ta již vypadá jako klasická hradní místnost z nainstalovanou expozicí. Předmětem testování  jsou tentokrát naše historické znalosti. Slečna se usmívá a říká, že se předem omlouvá za náročnost testu, je to prý pro naše dobro, náš dobrý pocit na prohlídkách, vzhledem k náročné klientele na zdejším hradě. Ještě vylosovat zadání, upozornění o tom, že máme 45 minut, popřání štěstí a může se začít. Při prvních dvaceti otázkách si  říkám, že to s tou náročností nebude tak horké. Otázky se mi zdají až moc jednoduché. Když však otočím stránku, dobrá nálada mne přejde. Dějiny umění nikdy nebyly mou silnou stránkou, a tady se kolem nich najednou točí nějak příliš mnoho otázek. Nakonec se u takto orientovaných otázek spolehnu na známý systém Sazka – Sportka a pokouším se aspoň o to, aby mé kroužky byly hezky rovnoměrně rozloženy mezi všechny čtyři možnosti. Po napsání tohoto testu je před námi pohovor v cizím jazyce, ten už ovšem absolvujeme po jednotlivcích. Pohovor v cizím jazyce je částí, které se obávám nejvíce. Pokud jsem do předchozího testu napsala nějakou tu kolosální blbost, neuvidím reakce opravujících. Takže se vlastně ztrapním jen zprostředkovaně. Zato teď to bude face to face. Jsem odvedena do další místnosti. Svým vybavením je zase úplně jiná než ty předchozí.  Silně mi připomíná středověké audienční sály.V rozích místnosti jsou maličké stolky a dvě židličky, přičemž jedna z nich je vždy obsazena zkoušející – jsem překvapena, že mezi nimi není tentokrát muž. Usedám na židli s polštářovým sedátkem a vzájemně se představíme se zkoušející. Pak následuje zhruba 15 minutový pohovor o všem možném a nemožném, při němž zjišťuji, že angličtina zná i taková slovíčka jako dřevěné kazetové obložení zdi a navíc, že jsem schopna jej ukázat i na obrázku. Protože se slečna za stolem pořád mile usmívá, říkám si, že asi nakonec zase neblábolím tak velké nesmysly. Konečně se mohu zvednout a odejít. Jsem odvedena ven na jakousi chodbičku před pracovnu ředitele průvodců(asi tak by se tato funkce dala nazvat nejvystižněji). Tam se setkávám se svými kolegyněmi a vzájemně si sdělujeme dojmy, přičemž ještě stihneme od lidí právě vycházejících z ředitelovy pracovny zjistit, o co že půjde v tomto pohovoru. Ředitel si nás volá po jednotlivcích. Za malý moment přichází řada i na mne. Vstupuji do prakticky vybavené kanceláře, která však působí i útulně. Usedám za stůl, připravena čelit palbě dalších otázek. ,,Slečno, jak byste využila svou případnou průvodcovskou činnost ve své budoucí žurnalistické praxi? Slečno, jaké máte pocity z dnešního řízení? Slečno, povězte mi o sobě něco kladného. Slečno, jak byste se finančně ohodnotila?“ Snažím se odpovídat tak, abych vzbudila dojem, že jsem naprosto nad věcí a že na další otázky čekám s radostí. Myslím, že bych mohla jít za tento výkon požádat americkou Akademii o Oscara. Když už si říkám, že je to za mnou, přichází modelová situace. Jde o to, jak bych se zachovala v krizové situaci. Omdlévá mi žena v anglicky mluvící skupině. Jak se zachovám?  Pokusím se odpovědět i na tuto otázku.Když se tak stane,  je mi popřáno štěstí, poděkováno za účast a předána volná vstupenka na prohlídku. Vycházím ven. Mám to za sebou. Teď si jen čtrnáct dní počkat na výsledky.

            Po čtrnácti dnech mi přichází bílá obálka s zamítavým rozhodnutím. Nejsem ani zklamaná, ani naštvaná. Samozřejmě, že mne můj nezdar mrzí. Ale počkat – byl to zase až takový nezdar?Vždyť to byl můj první konkurz v životě, pokud nepočítám přijímací zkoušky na VŠ. A už to, že jsem se na něj odhodlala vůbec jít, je aspoň pro mne velkým úspěchem.

Prostě se slovy jedné reklamy – Dokázala jsem si, že to dokážu.