|
|
|
Kočičí duše Autor: Yizhii (Občasný) - publikováno 16.6.2002 (16:00:19), v časopise 27.6.2002
|
| |
"Haló, lidi!" ozvalo se za našimi zády.
"To mluví asi na nás, co?" poznamenal Hynek bez nadšení. Otočili jsme se ke staršímu, tlustému, nevábně vyhlížejícímu chlápkovi a čekali, že nás svým poněkud vychlastaným hlasem bude žádat o peníze.
"Nechci se vnucovat, ale v čera jsem tu potkal podobný lidi jako vy, jeden měl pušku a takový dlouhý černý vlasy jako Apač. Jestli je hledáte, tak šli někam tímhle směrem."
Ten chláp ek nám chtěl asi pomoci; řekli jsme mu, že jsme ty lidi potkali a že ta akce už skončila a my se z ní vracíme. Když jsme si šli sednout na nádraží, potkali jsme ho tam znovu. Chtěl, abychom si sedli k němu na lavičku, ale my jsme měli příliš mnoho zavazadel a příliš málo chuti se s ním bavit. Uvolnil nám dost místa, ale Hynek mu tak trochu zalhal, že spolu potřebujeme projednat něco mezi čtyřma očima, což chlápek pochopil. Posadili jsme se opodál a když jsem si odskočil pro kávu z automatu a s kelímkem v ruce pak chlápka znovu míjel, zase mě oslovil.
Ptal se mě, co jsme zač, a když jsem řekl, že Indiáni, vylezlo z něj, že on se vždycky cítil trapperem. Představil se mi jako Kočičák a stručně vyprávěl, že nikdy nenosil civilizační vymoženosti a že má sice zrovna s sebou igelitku, ale je to proto, že mu v ní dneska někdo něco předal a že se za ni stydí a zítra už ji zas mít nebude. Povšiml jsem si železného kotlíku na jeho batohu a věděl jsem, že říká pravdu, ať už je to důležité, nebo ne. Vyprávěl mi stručně o svém věrném psím příteli a jak mu ho otrávili. Poradil jsem mu, ať si sežene jiného, a on řekl, že už mu nezbývá moc života a že by ho ten pes asi přežil a pak by ho zastřelili. Ptal se, odkud jsme, a zamyšleně poznamenal, že na Prahu má hezké, ale i špatné vzpomínky. Taková slova mohou mluvit jen o ztracené lásce. Říkal pak, že byl vždycky samotář, a ptal se na naši skupinu. Řekl jsem, že nás už mnoho nezůstalo a že nás s pokrokem doby asi bude čím dál míň. On pravil, že tady, kde žije, takový nezůstal už vůbec nikdo. Bavili jsme se jen chvíli, ale překotně a o všem možném, jako by toho chtěl stihnout co nejvíc, než nám přijede vlak. Nakonec mi podal ruku, že nám fandí, a já ji pevně stiskl. Najednou si ten starý tlustý chlápek sundal s krku věc, která byla jeho jedinou ozdobou, a dal mi ji do ruky se slovy, ať si vzpomenu na Kočičáka. Věděl jsem, že mu teď musím dát něco já, jenže jsem si nemohl na nic vzpomenout, šel jsem zpátky na lavičku, že si to rychle promyslím a pak mu to dám, jenže nám právě přijel vlak.
Hynek se pak zast yděl, že odmítl jeho společnost, když jsem mu to řekl a ukázal mu ten šperk, levný, ale přitom možná dost cenný. Byla to cetka na koženém řemínku, oválný věneček z kočičího zlata s perličkou uprostřed. Všechno, co nosíte kolem krku, má nějaký význam a smysl. A nestává se často, že dáte někomu svou jedinou ozdobu. Připadlo mi, že mi ten neznámý člověk dal svou duši.
Nevím, proč jsi mi to dal, Kočičáku, ale vážím si toho a pamatuji na Tebe.
|
|
|